Michael Pacher, Oltář v kostele sv. Wolfganga, 1479-81 Rakousko Hovoří: Dr. Steven Zucker a Dr.Beth Harris

Nacházíme se v kostele sv. Wolfganga na nádherném jezeře v Alpách v Rakousku a díváme se na oltář, dílo jednoho z nejvýznamnějších renesančních malířů této oblasti, Michaela Pachera. Jsme velmi tišší, protože mluvíme zde, před tímto oltářem. Zaplňuje téměř celou výšku lodi od podlahy až po strop. Nejsme již zvyklí vídat tak komplikované a velké oltáře. Je to kombinace sochařství, architektury a malířství, ve svém původním umístění, což je neuvěřitelně zřídkavé. Tato díla bývají často rozmontována a vystavena v muzeích, takže nemáme příležitost zažít je tím zamýšleným způsobem. Rovněž máme docela štěstí, protože v den naší návštěvy je tento oltář kompletně otevřen, takže máme možnost vidět ty nejposvátnější plochy onoho objektu. Máme tu scénu Nebeského dvora. Marie je korunována královnou nebe. Ale ten prostor, jenž je obklopuje, je gotický, stejně jako ten, ve kterém stojíme. Rozpoznáváme zde všechny postavy, ale ta, kterou by většina lidí pravděpodobně nepoznala, by byl svatý Wolfgang, jehož jméno nese toto město, jezero a tento kostel. Byl poustevníkem v desátém století a musím říct, že si vybral půvabné místo. Můžete jej vidět nalevo, sv. Benedikta v pravé části centrální scény a nahoře pak Ježíše s Marií. Směrem k nám letí bílá holubice. A ten prostor oltáře je neuvěřitelně hluboký. Nemyslím, že jsem kdy viděla něco takového. Postavy díky tomu vystupují ze stínu v pozadí. Je to vlastně jako pódium. A za Ježíšem a Marií vidíme anděly. Je tu sbor andělů a pak jsou tu malí andělé vpředu, kteří jako by poletovali kolem. Jeden například drží lem Mariina hávu. A celý ten prostor, který ústřední postavy zabírají – všechno kolem nich se zdá být aktivováno – postavy se zdánlivě pohybují, andělé, jak už jsi řekl, se zdají poletovat kolem, Ježíš pozvedá svou ruku, Marie spíná své ruce k modlitbě, hrdlička letí směrem k nám, na filigrán gotických výklenků se chytá světlo. Celá scéna ožívá a odehrává se před námi. A pak se podíváme na obě strany těch malovaných panelů a vidíme malované postavy v architektuře, které znovu připomínají ten prostor, který obýváme. Dobře, toto je ranně renesanční malba a my víme, že tento umělec Pacher vlastně překročil Alpy, šel do severní Itálie a naučil se techniky umělců jako Mantegna. Vypadá to, jakoby se naučil lekce lineární perspektivy od Italů, tehdy pouhých padesát let staré. Přinesl to vědění zpět do severní Evropy a my často v této souvislosti přemýšlíme o Dürerovi jako o umělci, který jej využívá, ale Pacher to dělal už dlouho před tím. Takže vidíme Pacherův zájem o hloubku prostoru. Vidíme jej na sochařských figurách uprostřed, vidíme jej v tom, jak používá lineární perspektivu a perspektivní zkreslení. Máš úplnou pravdu, toto je jistě umělec, který se nezajímá pouze o zobrazování hloubky prostoru, ale také o zobrazování pevné hmoty v rámci figur samotných. A vidíme něco velmi typického pro severní renesanci a německé umění, tyto velmi hluboké a komplikované záhyby drapérií. Dřevo mohl snadno vyřezávat, protože je to velmi měkké dřevo. Centrální scénu obklopují momenty ze života Marie. Také je zde menší sochařský výjev ve spodní části kterou bychom mohli nazvat ´predella´. Zobrazuje Klanění Tří králů. Jsou orámováni dvěma obrazovými panely. Nalevo je zjevení a napravo odchod do Egypta. Jde o scény, které se odehrály v dobách, kdy byl Ježíš nemluvně. Vidíme, že tato chronologie pokračuje na panelech nahoře. Vlevo nahoře vidíme Narození Ježíše. I u něj se setkáváme s iluzí hlubokého prostoru za Marií. Líbí se mi, jak se andělé vznáší velmi blízko rovině obrazu a to, jak ony trámy zdánlivě téměř rámují obraz samotný. A co teprve ta kráva, která je perspektivně zkrácena? Pod tím vidíme Ježíšovu obřízku ve svatyni. Podívejte se na tu architekturu. Složité žebrování klenby je dokonalým odrazem toho, co vidíme nad sebou. Ačkoli myslím, že je to ještě komplikovanější a zdobnější, než prostor, ve kterém se nacházíme. Dále stojí za povšimnutí perspektiva kachliček na zemi. Na panelu vpravo nahoře vidíme zase scénu Uvedení do chrámu. Níže pod ní pak Smrt Marie, kterou vidíme obklopenu pečovateli, ale v horní části ji už očekává Kristus doprovázen anděly. Na tomto oltáři je úžasná jeho gotická architektura která rámuje tu středovou scénu Korunování Marie a potom tu máme malovaný prostor s malovanými postavami v něm a malované sochy, například na panelu vpravo dole zachycujícím smrt Marie. A stojíme v prostoru, který je sám o sobě obydlen sochami a gotickou architekturou. Veškerá architektura a všechny sochy ve skutečném prostoru kostela jsou rovněž malovány. Jde zde tedy o perfektní spojení. Ano, má potenciál navodit opravdu vizionářský zážitek. Umění bývá nejúspěšnější tam – což platí zvláště v náboženském prostředí – kde mění způsob, jakým vnímáme pro nás normálně běžné věci. Tato skupina malovaných soch mění způsob, jakým vidíme zbytek tohoto kostela. Je tu opravdové spojení našeho, tzv. opravdového světa a vizionářského světa biblických figur. Díváme se na nástroje Renesance vytvářející trojdimenzionální formy uvěřitelných osob v uvěřitelném prostoru a zde použité při praktickém uplatnění ideálu Gesamtkunstwerk, tedy uměleckého díla, které je syntézou všech druhů umění. Jediné, co chybí, je hudba.