Michelangelo, Laurentinská knihovna, 1524-71 (vestibula čítárna), počátky v roce 1524, otevřeno 1571, San Lorenzo, Florencie

(hudba) Nacházíme se v rozsáhlém komplexu Sv. Lorenza ve Florencii ve vstupní hale Michelangelovy Laurentinské knihovny. Vidíme schody, které vedou přímo do samotné knihovny. V podstatě se jedná o ucelený prostor včetně vstupu do samotné knihovny. Schodiště se rozprostírá do tohoto prostoru, který sám o sobě je malý. Nezůstalo tu téměř žádné místo před schodištěm. Schodiště působí velmi dynamicky, protože schody vypadají, alespoň v centrální části, že se přelévají jako tekutina. Z protější stěny máme pocit, že nám nedává dostatek prostoru, nepokračuje, máme pocit, že nás chce zavalit. To je fakt, nebyla jsem připravena na to, že schodiště v tomto prostoru dokáže být tak úžasné. Úplně jej pohlcuje. Schodiště má dvě souběžné řady schodů na každé straně, které zdůrazňují ústřední část a díky nim schodiště působí ještě kulatější, více jako tekutina. Má se za to, že toto schodiště je jedno z prvních samostatných schodišť v historii architektury. Je vyhotoveno ze šedého chladného kamene, stejného, který Brunelleschi používal v předcházejícím století. Ačkoli původní plán byl zhotovit jej ze dřeva. Ano, původní návrh Michelangela byl nechat jej vyhotovit z ořechu, který by krásně ladil s dřevem použitým v knihovně. Působilo by to, jako by knihovna stékala a vylévala se do prostoru schodiště. Správně. A prostor by působil tepleji. A samozřejmě, ten přední prostor není zvýrazněn jen stupňujícím schodištěm ve vztahu s krychlovým rozměrem prostoru, ale i díky nespoutané struktuře, kterou Michelangelo vytvořil a která obklopuje schodiště. Ano. Stěny jsou... Jsou to vůbec stěny? To je těžké poznat, protože Michelangelo je zakryl různými prvky, které si vypůjčil z antiky, které přetvořil a popsal jako manýrismus. A myslím, že dává smysl použít právě tento výraz, protože když přemýšlíme o manýrismu, dere se nám na mysl vychloubačství. Antická architektura má mnoho pravidel, jak se věci mají správně použít, který prvek kam patří, jaké jsou proporce, a Michelangelo nedbá vůbec na nic a vše překombinuje. Je v tom svoboda, uvolnění tíhy antického starověku. Když se architekti poohlíží zpět ke starým tradicím, berou inspiraci z knih od Vitruviuse. Ohlíží se na pravidla. A máš zcela pravdu, Michelangelo bere písmenka ze starověku a vytváří z nich nová slova. Toto jsou samozřejmě sloupy, štíty a pilastry, ale jsou ztvárněny a kombinovány způsobem, který nikdy předtím v historii architektury neexistoval. Pojděme si některé tyto prvky ukázat. Jeden z nejvíce očividných, stojíme-li zde ve spodní části, jsou nosníky, které se většinou používají jako okrasné podstavce pro něco těžkého. A Michelangelo je využil v nové sakristii právě tímto způsobem. Ale zde je vytrhl z kontextu a místo toho, aby něco podpírali, jen visí, takže v podstatě nemají žádný účel. Ale jsou ještě působivější a propracovanější. No, vlastně jsou nadměrně velké. Hlavně když vezmeme v potaz, jak nízko jsou u podlahy. A tak jsou jasným signálem pro všechny, kdo vstupují do místnosti: zde je slovník, který byl předělán a obnoven. A jsou umístěny jinak. Jako by byly umístěny vzadu ve stěně. A také si všimneme i jiných věci, jako třeba pilastrů, které rámují tato zazděná okna na obou stranách vchodu a které se zužují směrem dolů a mají žlábkování pouze ve spodní části. Takže toto zúžení je tím nejprapodivnějším zvratem. Antičtí Řekové zužovali směrem vzhůru, aby vytvořili ilusi čehosi vyššího. Ale zde máme opak, a právě toto je na tom to zvláštní, svéhlavé převrácení. Sloupy jsou prakticky volně stojící, ale jsou postaveny ve výklencích, jako by se jednalo o sousoší. A myslím, že pro Michelangela byla důležitá metafora. Je především sochařem. Ale přešel k architektuře a zde pracuje s architekturou jako by se jednalo o sochy. Ale výsledkem jsou podivné části. Nejen že máme pocit, že se jedná o dekoraci. I když ve skutečnosti studie ukázaly, že tyto sloupy jsou ve skutečnosti podpěrné, což je velmi nečekané. A jakmile se sloupy a jejich paty setkají v rozích, máte náhle sloupy od sebe oddělené něčím jako vnitřním pilastrem s dvojitým ohraničením. Ale jak to vůbec funguje? Je těžké něco takového nazývat pilastrem. ale i přesto to tak prostě je. Je to opravdový požitek, když vidíme, jak hlavice se v rohu sbíhají k sobě a uprostřed je pilaster, a ty vestavěné sloupy, jako by za zdmi byl život. V těch rozích je cosi mystického, a také okolo nich a za nimi. Je zde drama a tajemství. Je to pozvání k rozluštění oné zvláštnosti, že se jedná o prvky, se kterými lze hýbat, měnit je a začlenit do stavby jiným způsobem. A klasicismus byl takto dlouho vnímán. Celé je bravurně ztvárněné. a ta znalost klasických forem, a um obrátit je naruby. Toto svědčí o Michelangelově osobnosti a jeho sebevědomí. Půjdeme se podívat do knihovny? Ano. Vyšli jsme nahoru po schodech kolem spirál na každé straně schodiště a vstoupili jsme do knihovny, která dává mnohem hřejivý pocit. A to díky dřevěným deskám stropu a velkému prostoru pro čtení. A vše bylo navrženo Michelangelem. Po dramatickém vstupu konečně ucítíme pocit odpočinku a klidu, jenž provází celou knihovnu. Jde o vážné místo a je doprovázeno klasicistickým stylem, který byl tentokrát užit spořádaně. I tady Michelangelo pokryl zdi těmi pilastry,¨ které dodávají pocit vážnosti. Lemování slepými rámy v horní části místnosti nad okny. Okna jsou dosti velká, aby poskytli čtenářům dostatek denního světla čtenářům. A také zde máme velmi silné horizontální prvky vytvořené římsami nad okny. Vyjádřil smysl pro perspektivu. A rytmus a ucelenost, takže čtenář se tu cítí, jako by se právě účastnil něčeho důstojného. Toto byla knihovna, ve které byly uchovány rukopisy slavné rodiny Medici. Je dobré vzpomenout, že knihy byli to nejcennější, co kdy kdo mohl vlastnit. Nebyly to sešitky. Byli to ručně dělané knihy. Tato místnost je fyzickým důkazem důležitosti vzdělávání v 15. a 16. století ve Florencii. Neumím si představit lepší příklad klasického umění. Když opustíme knihovnu a sejdeme po schodech dolů, zpět do Michelangelovy vstupní haly, nezbývá než žasnout údivem nad tak velkou odlišnost mezi oběma místnostmi a venkovním světem. Ano, hala opravdu dává pocit jakéhosi přechodu. Když vycházíte z knihovny, vidíte ty schody se spíše ostrými hranami, jako by stékali do tohoto velmi úzkého prostoru. Opravdu vám to připadá, jako byste opouštěli jeden svět a vstupovali do jiného. A jakmile vyjdete z haly do podloubí, opět se ocitnete v zcela jiném světě. Takže i v tomto duchovním místě podloubí, které nabádá k rozjímání je starověká tradice tak odlišná, tak zdůrazněna svoji zvláštností, kterou zde Michelangelo vytvořil. (hudba)