Parmigianino, Madona s dlouhým krkem, 1530-33 (73 x 60), Uffizi, Florence Hovoří: Dr. Steven Zucker a Dr. Beth Harris

(klavírní hudba) Díváme se na významný manýristický obraz od Parmigianina "Madona s dlouhým krkem". Je to zvláštní obraz. Je to vysoký obraz. Je obrovský. Madona je mohutná. Je mohutná také na zvláštních místech. Její hlava je drobná. Zvláště ve srovnání s jejími boky. Má skutečně široké boky, které dál přecházejí v drobounké nožky Mně tvar jejího těla vždycky připadal jako diamant. V jistém smyslu je krajinou, v níž je posazen Kristus. On sám je také docela velký. Není jen velký. Všimněte si, jak je jeho tělo rozšířené. Je zvláštně zkroucené, včetně oné svěšené ruky, která je téměř vykloubená z ramene. Svěšení této ruky nám může připomínat příklad z minulosti, když si vzpomeneme na Michelangelovu Pietu a toto zobrazení Krista jako dítěte v matčině náruči, má být možná předzvěstí zobrazení jeho smrti v téže pozici jako v případě Piety Kristus opravdu vypadá jakoby spal, což zároveň může připomínat smrt. To do jisté míry vysvětluje velikost jejího klína protože Marie je v této soše mohutná, aby mohla podepírat mrtvé tělo svého syna. Je zřejmé, že když se díváme na tento obraz, nejsme už ve vrcholné renesanci. Takže co se stalo? Přišel manýrismus. Je to jakoby malíři vrcholné renesance vykonali vše, co bylo možné vykonat. Přivedli k dokonalosti naturalismus, který hledali od doby Giotta. Všechen iluzionismus, který sloužil vrcholné renesanci, je zde použit k překroucení a přeměně těla. Není to ani tak nehezká deformace, jako spíše deformace,která zdůrazňuje jakousi nejvyšší eleganci. Přesně tak. Přebírá ideál krásy a elegance nalezený ve vrcholné renesanci a zveličuje ji. Když uvažujeme o manýrismu, můžeme říct, že je to umění vycházející z umění namísto z přírody. Pokud renesanci považujeme za umění založené na pozorování přírody a přirozenosti, tento obraz nás odkazuje spíše zpět k uměleckým dílům, jako jsou "Giuliano de Medici" od Michelangela s tímto dlouhým krkem. Nebo již zmíněná "Pieta". Je to velmi logické - myšlenka umění, které se vztahuje samo na sebe, které odkazuje na svou vlastní tradici. Úcta k anatomii člověka, která ji zobrazuje naturalisticky, není v manýrismu podstatná. Je to jako by jeden manýristický umělec psal druhému dopis, ve kterém kterém praví něco jako: "Vezmi levou dlaň a připoj ji k pravé paži". Je to vlastně úmyslné komplikování těla. ...a vytváření absurdních vztahů mezi tvary. Podívejte se například na vázu, kterou drží anděl, v poměru s jeho stehnem. Nebo na mohutnou postavu Panny Marie a proroka v pravém dolním rohu je zjevně velice daleko, a tak působí jako drobná postavička u nohou Panny Marie. A všimněte si také, jak Marie drží ruku na hrudi, jaké má neuvěřitelně dlouhé prsty, téměř jakoby bez kostí. Toto její gesto ruky, nemá žádný význam. Je to jen dramatický pohyb ruky, jako protiklad k jasnému záměru postavy. Je to dramatizace sama pro sebe. Přesně tak. Tato záměrná manipulace pomáhá vytvořit pocit téměř nemožného. Když se podíváte na sloupy vpravo, můžete vidět, že jde o sloupořadí. Je ale zobrazeno v tak ostrém úhlu, že se skoro zdá, jako by to byla zeď, nebo jediný sloup. Při pozornějším pozorování podstavce ale můžeme vidět pruhy světla, které prochází mezi sloupy. Tato dvojznačnost je velmi podstatná, přestože tato část obrazu není dokončena. Manýrismus se tedy zdá být reakcí na dokonalost vrcholné renesance. Renesance jako taková, staví na jistým způsobem extrémní přirozenosti, proti níž bylo potřeba s něčím vyrukovat. Nebo už jednoduše nebylo kam ji rozvést a bylo potřeba změnit směr. Všechny tyto tendence mají co do činění s kulturou soudnictví. Je totiž důležité si uvědomit, že diváky těchto obrazů byli velmi vybraní a učení lidé. Nebyly vytvořeny jen pro umělcovo potěšení, ale staly se jakousi vysoce intelektuální hříčkou. (klavírní hudba)