Hans Holbein mladší, Ambasadoři, 1533 Hans Holbein mladší, Ambasadoři, 1533, olej na dubu, 207 x 209.5 cm (Národní galerie, Londýn).

(klavírní hudba) Tento obraz je vlastně o věcech, které nemůžeme vidět. Díváme se na Holbeinovy Vyslance, z roku 1533, zde v Národní galerii v Londýně. Nalevo stojí Jean De Dinteville, vyslanec z Francie, který žil v Anglii, a napravo Georges De Selve, jeho přítel, biskup a také vyslanec. Oba tito muži jsou v Anglii. A Holbein, švýcarský malíř, se přestěhoval do Anglie, protože zde mohl získat práci. A skutečně, během krátké doby po vytvoření tohoto obrazu se opravdu stal malířem anglického krále Jindřicha VIII. Jindřich VIII. se právě chystá odtrhnout od papeže v Římě, od katolické církve, a my víme, že francouzský vyslanec byl v Anglii, aby dohlížel na Jindřicha během této bouřlivé doby. Na obraze vidíme odkazy na tento rozruch v Anglii. Ale všechno to zapadá do mnohem širšího kontextu. Začněme těmi dvěma muži. Nalevo vidíme Jeana de Dinteville. Je to on, kdo si objednal tento obraz, je to on, kdo vlastnil dům, ve kterém obraz visel. Je tedy samozřejmě ztvárněn jako velmi zámožný a úspěšný člověk, v plášti s kožešinovým límcem, v sametovém a saténovém obleku a ... ... drží dýku! Drží dýku, na které je vyrytý jeho věk, 29 let, je to tedy velmi mladý člověk. Holbein opravdu zachytil jeho oblečení s jasností a smyslem pro detail, který očekáváme od severské tradice, ze které Holbein vychází. Napravo je Georges de Selves, oblečený skromněji, v kožešinovém kabátu. Loktem se opírá o knihu. Je to opravdu zajímavý kontrast. Na jedné straně máme dýku, knihu na druhé straně, odkazy, které se vcelku tradičně vztahují k aktivnímu a kontemplativnímu životu. A kniha, na které má Georges de Selves loket, má na sobě napsaný jeho věk, což je 25 let. Máme se samozřejmě dívat na oba muže, ale možná ještě více se máme dívat na střed obrazu, což jsou všechny ty předměty na dvoupatrové polici. Holbein má úžasnou schopnost zachytit texturu a materiál těchto předmětů. A samozřejmě také mají svůj význam. Na horní polici jsou předměty, které se vztahují k nebesům, ke studiu astronomie, a měření času; na spodní polici jsou věci více pozemské. Máme tu glóbus, loutnu a knihu o aritmetice a kancionál. Obraz lze vnímat jako mřížku. Nalevo máme aktivní život, napravo meditativní život, nahoře nebeskou sféru a dole pozemskou. Prohlédněte si tu krásně zachycenou délku loutny na spodní polici. Loutny byly tradičně předmětem, na kterém se učilo malovat perspektivu a toto je mistrovským dílem v tom, jak je loutna mnohem kratší než by měla být, protože ji vidíme od konce. Ale když se podíváte zblízka, což je možné díky Holbeinovu preciznímu ztvárnění, uvidíte, že jedna ze strun je prasklá. Je rozbitá. Historikové umění to vykládají jako symbol nesvárů v tehdejší Evropě, rozporů s církví. To symbolizuje i kancionál, který je hned pod loutnou. Je otevřený a namalovaný tak přesně, že v něm můžeme i číst. Je to překlad chvalozpěvu Martina Luthera, vůdce protestantské reformace. Takže všechen tento luxus - ještě jsme nezmínili například orientální koberec - všechny tyto věci, výjimečná móda, kterou mají na sobě, všechno stojí na mozaikové podlaze s úžasně propracovanou dlažbou. A vše je v perfektní lineární perspektivě. Toto je odkaz na skutečnou podlahu ve Westminster Abbey. Je důležité vědět, že podlaha v tomto kostele je vlastně jakýsi obrazec, který má představovat makrokosmos, tedy kosmický řád. Pokud se podíváme na ten velký objekt v popředí... představte si, jednou se na to jedna studentka podívala a řekla, že jí to připomíná naplavené dříví, které se nějakou záhadně zachytilo v popředí. Připomíná. Ale pokud jdeme k pravému rohu obrazu a přidřepneme si, nebo se na to podíváme v zrcadle nebo pod úhlem, to, co ve skutečnosti vidíme, je deformovaný obraz, který byl uměle natažený v perspektivě. A je to lebka, lidská lebka. Je to něco, co neuvidíte, když vidíte jiné věci na obraze. Ale když to vidíte, neuvidíte na obraze nic jiného. Takže si můžete vybrat. Buď stojíte tak, abyste viděli lebku, ale pak je vše ostatní pokřivené, nebo obráceně. V popředí a středu tohoto obrazu, v jistém smyslu vrcholné místo malby, je lebka, tradiční symbol smrti, připomenutí "memento mori". Přesně, tak připomenutí smrti, což je velmi běžný prvek na obrazech. Ale zde máme obraz, který nejprve oslavuje pozemské výdobytky, a nyní se zdá, že je opět relativizuje. Přesně tak. A pokud se podíváte ještě pozorněji, v levém horním rohu obrazu, vykukuje zpoza závěsu stěží rozpoznatelný krucifix. Tím se nám znovu vrací otázka na Holbeina a týká se ztvárnění. Máme se zde loutnu, která je perfektně zkrácená, nebo podlahu, která je perfektní iluzí perspektivy, tedy projevy schopnosti perfektně zachytit realitu. A tady si Holbein vybral, že lebku zachytí nepřirozeným způsobem a pozemské věci realistickým způsobem. Vybral si tím znázornění nadpřirozených nebo transcendetálních věcí způsobem, který neodpovídá tomuto perfektnímu iluzionismu. Myslím si, že Holbein nám chce ukázat tento kontrast. Podívejte se na vztah mezi loutnou a lebkou. Lebka je pokřivená až k nepoznání. Když uvažujeme o natahování něčeho, většinou je to v horizontálním nebo vertikálním směru. Ale diagonální natahování je velmi specificiké. Loutna leží na polici a už jsem zmiňoval, že je nakreslená velmi zkrácená. Je zkrácená v takovém úhlu, který už se přibližuje úhlu pokřivení lebky. Zkrácení může být dalším druhem pokřivení. V jistém smyslu je tedy obojí pokřivení, ale jedno z nich je pokřivení, které vytváří realitu našeho světa tak, jak ho vidíme, ale také je to připomenutí, že to, co vidíme, možná není pravdivé. Přesně tak - není to všechno, co existuje. Takže počkejme - vždyť tento obraz byl o všem, co tito mužové v životě dosáhli. A o tom, co dosáhlo lidstvo díky zkoumání světa. Ty dva elementy, zpola ukryté v tomto obraze, krucifix a lebka, poukazují na limity pozemského života, limity pozemské vize lidského poznání, nevyhnutelnost smrti a příslib Kristovy oběti na kříži. (klavírní hudba)