Jacopo Tintoretto, Poslední večeře, 1594 Last Supper, olej na plátně,(San Giorgio Maggiore, Benátky) Hovoří: Dr. Beth Harris & Dr. Steven Zucker

Jsme v San Giorgio Maggiore v Benátkách a díváme se na obraz Poslední večeře od Tintoretta Obraz je umístěn v presbytáři kostela, na pravé stěně a je obrovský. Toto je velice netradiční pojetí této události, velice manýristické. Jsme zvyklí na Leonardovu Poslední večeři v Miláně. Na Leonardově obraze je stůl namalován horizontálně, což je příklad použití lineární perspektivy typické pro vrcholnou renesanci. Postava Krista je zde úběžným bodem, přesně ve středu obrazu, přesně uprostřed stolu. A zde je vše šikmo. A Leonardo používá přirozené světlo, na jeho obraze není svatozář. Postava Krista je rámována oknem. Ale zde postava Krista září zevnitř. Je to návrat k duchovnímu symbolismu. A tato spiritualita proniká celým prostorem obrazu. A to velmi zřetelně. Světlo je ústředním bodem tohoto obrazu. Na tomto velmi tmavém obrazu jsou jen dva zdroje světla. Blíže k nám, nahoře vlevo je svítilna která jakoby tančila světlem, plameny a kouřem. A pak je zde boží svatozář. Lampa nahoře vlevo osvětluje anděly. Vidíme je jak se vznášejí po celém stropu. To není způsob, jakým vrcholná renesance ukazovala duchovno. Ta ho prezentovala jako něco přirozeného. Tintoretto se neobává malovat anděly. Je zde něco jako božské zjevení. Světlo, které vyzařuje z Kristovy svatozáře je velmi silné. Když se podíváte na ženu, která klečí v popředí, mírně vpravo, uvidíte, že v Kristově světle vrhá její hlava hluboký stín, který tvoří úhlopříčku. Ta směřuje ke Kristu. Apoštolové kolem stolu mají také svatozář světla - avšak slabší než světlo od Krista. Tento obraz vypovídá o energii. O dramatu. Podívejte se, jak nás úhlopříčka stolu posouvá zpět úžasnou rychlostí k ústřednímu bodu do horního pravého rohu obrazu. Vlastně si nejsem jist, zda je to správné použití lineární perspektivy. Stůl se naklání směrem dopředu, takže Tintoretto si volně pohrává právě s těmi myšlenkami, které byly tak významné pro vrcholnou renesanci, jako je lineární perspektiva. Místa s malbou jako by byla vzhůru nohama. Prostor se příkře a dramaticky zvedá zvedá se rychle. Samotný tvar jakoby se ztrácel pod silou linie a barvy. Tintoretto řekl, že jeho cílem je sjednotit dvě rozdílné tradice, renesanci florentskou a renesanci benátskou, toskánskou tradici Michelangelovu a barvu Tiziana. Na stěně svého studia měl nápis, který přesně toto říkal. Když se já dívám na ten obraz, cítím, že má pozornost je rozptýlena různými směry. Jakoby mě táhla rychlost pravých úhlů stolu. Také se mi zdá, že mě táhne světlo okolo Krista. A anekdotické detaily na okraji. Např. postava na pravé straně, která servíruje jídlo. Nebo ta v popředí. Nebo apoštolové jak reagují a mluví spolu po Kristových slovech "Jezte tento chléb, toto je moje tělo" a "Pijte tento kalich, toto je má krev" Kristus vstal a otočil se. Jakoby nabízel chléb. Je to doslovné ustanovení Eucharistie. Je to mnohem živější. Chtěl bych se vrátit k pojmu anekdotální. K ženě, která servíruje jídlo. Všimněte si, že sahá do košíku a nějaká kočka se právě také kouká do toho košíku. Právě se zde odehrává tato významná událost. a přesto je zároveň obklopena prvky, které nejsou vůbec důležité a tím se tato událost zlidšťuje. Ano. Stává se skutečnější než to harmonické vyvážené zobrazení, které nám podává Leonardo. A to mně právě připadá tak rozporuplné na tomto tmavém obraze. Veškerá vážnost, ano, všechna energie uvnitř tohoto velice klidného prostředí kostela, který stavěl Palladio. Jsme ve staré, bílé budově a přesto tento obraz je tak tmavý a tak záhadný.. Paladio vytvořil vše klasicismem, pořádkem, přesností, logikou, racionalitou. A pak v tomto obrazu od Tintoretta vstupujeme do království do království duchovního, nadpřirozeného. Toto vůbec není království rozumu. Od vrcholného klasicismu renesance Palladia se posouváme k manýrismu Tintoretta.