1300-1600 Renesance
Přihlásit se
1300-1600 Renesance (24/78) · 4:00

Botticelli, Zrození Venuše, 1483-85 tempera na plátně, 68 x 109 5/8" (172.5 x 278.5 cm), Uffizi, Florencie Namluvili: Dr. Beth Harris & Dr. Steven Zucker

Navazuje na Středověk.
Právě se díváme na Zrození Venuše od Botticelliho. Jde o jeden z nejznámějších obrazů v historii západního umění. Venuše je neskutečně krásná. Co jiného by se taky dalo čekat? Stojí úplně nahá a musíme chápat, že nejde o křesťanský kontext, ale o renesanční dílo. Jediným aktem, který jste do té doby mohli vidět, byla Eva. Tohle ale není Eva. Na Botticelliho obraze je zachycená antická bohyně lásky - Venuše. Inspiroval se sochou Venuše z období antického Říma. Tato socha však byla kopií starší sochy Venuše pocházející z Řecka, která patřila do sbírky rodiny Medici. Domníváme se, že tento obraz byl určen pro Medicejský dvůr a možná dokonce přímo pro bratrance Lorenza Medicejského. Venuše je umístěna uprostřed obrazu a je zrozena z moře. Je nesena větrem, který vytváří bohové větru Zephyrové, již jsou zpodobněni nalevo. Stojí, nebo téměř stojí, na lastuře. Což je jedním z mnoha nereálných prvků. Na břehu ji pak očekává služebná, která je připravená zahalit její nahé tělo. Avšak my jsme potěšeni, že se na břeh ještě nedostala. Její tělo je tak nádherné a smyslné. Vidíme zde také nemožnou pózu, kdy nejde přímo o kontrapost. Jde vidět neobvyklá křivka těla, která naznačuje, že Venuše má velmi ohebné tělo. A také Zephyrové, kteří ji svým dechem, představujícím vítr, nesou ke břehu, jsou propleteni nemožným způsobem. Navíc se veškeré postavy vznášejí. Když se díváme na renesanční díla, očekáváme, že uvidíme skutečný naturalismus. Očekáváme postavy, na které působí zemská přitažlivost, těla, která vypadají přirozeně, jakoby mohla skutečně existovat. Přesně tohle očekáváme od renesančních děl. Ale tohohle se u Botticelliho nedočkáme. Někteří kunsthistorici tvrdí, že se Botticelli vrací zpět k umění antického Řecka a jediná malířská díla, která mohl pojmout jako vzor, byly výjevy na vázách z té doby. Na těchto vázách jsou postavy často odděleny od země, jako by byly zmrazeny. Všechny postavy se pohybují směrem vpřed, což se velmi podobá Botticelliho tvorbě. Každá postava zabírá vlastní prostor. To je pravda. A izolovanost můžeme vidět i v tomto díle a to u tří hlavních prvků. Lze si je představit jako lineární malbu na váze. Tato malba vlastně opravdu je lineární. Takovéto užití vzoru a kvalita linie poněkud vzdoruje prostorovosti. Tím mám na mysli, že se sice můžeme zadívat do hloubky díla, ale nemůže se rovnat Masacciovi. V tomto díle sledujeme pokus o popření prostoru a náznaku pravidelnosti a místo toho se snaží vyvolat dojem krásy. Jde podle všeho o malbu a my se můžeme pouze domnívat, zda je tématem opravdu krása, možná ve smyslu novoplatónském, kdy je krása vnímána jak na úrovni tělesné, tak smyslové a erotické, což vede k poznání krásy božské. Pozorovat tedy můžeme dva druhy krásy a skrz pozorování krásy fyzické se dostáváme ke kráse božské. Botticelli vytváří druh krásy, která je výsledkem příběhu a vznešenosti postavy samotné. Ale ke kráse se dostáváme také skrz vzor, který je čistě dekorativní povahy. To můžeme pozorovat především odlescích zlaté barvy, které jsou v jejích vlasech a ve stromech napravo. Jasný znak smyslnosti, která činí obraz neodolatelným. Růžové kvítky poletující mezi Venuší a Zephyry, nádherná linie, kterou tvoří vlasy Venuše, vlající drapérie. Jde o svět krásy, do kterého bychom chtěli vstoupit.
video