Úvod do protestantské reformace: Různorodost protestantismu (3 z 4) Hovoří: Dr. Steven Zucker & Dr. Beth Harris

Shrňme si nejprve předchozí video. Luther odmítl vzdát se svého učení na sněmu ve Worms. Byl unesen na žádost saské princezny, když opouštěl sněm, a byl ukryt na hradě, kde poté přeložil Nový Zákon do němčiny. Byl to ohromný závazek, který dokončil během pár měsíců, což bylo pro Luthera důležité, neboť to znamenalo, že každý si mohl přečíst bibli sám. Lutherovými hlavními myšlenkami jsou: samotné Písmo svaté a kněžství pro všechny věřící. To znamená, že není nutné chodit do kostela, aby člověk porozuměl slovu božímu, aby porozuměl cestě ke spasení. Všechno, co musí udělat, je přečíst si bibli, samotné Písmo svaté, tedy poskytnout bibli každému jednotlivci. Druhá myšlenka - kněžství pro všechny věřící - je domněnka, že lidé mohou mít přímý vztah k Bohu, aniž by musel být tento vztah zprostředkován knězem, biskupem nebo papežem, je to jen o nás a našem Stvořiteli. Seznámili jsme se tedy se třemi hlavními Lutherovými myšlenkami - samotná víra, samotné Písmo svaté a kněžství pro všechny věřící. To jsou tedy myšlenky, podívejme se nyní přímo na Písmo svaté. To, že můžeme mít přímý vztah k Bohu, znamená, že mnoho lidí přijde s trochu odlišným pochopením svého vztahu k Bohu. Pokud tedy Slovo boží není zprostředkováno církví, pokud si je může každý přečíst sám, je zřejmé, jak nejednoznačně vyložená bude většina toho, co je psáno v Novém a Starém Zákoně, a jak rozdílná může být interpretace jednotlivými lidmi. A právě proto existuje tolik rozdílných protestantských sekt. Lutherovo učení se ihned velmi rychle rozšířilo, podívejme se do Curychu, do Švýcarska, kde působil Zwingli, který stejně jako Luther pohlížel na Písmo jako na jedinou autoritu, tedy nikoliv církev, ale Písmo je to hlavní. V jednom důležitém ohledu se však od Luthera lišil - - ve svatém přijímání. Luther se již rozcházel s katolickou církví v názoru na chápání svatého přijímání, jednalo se o transsubstanciaci, což znamená, že chléb a víno bylo zázrakem přeměněno v tělo a krev Kristovu. Luther věřil, že krev a tělo Kristovo bylo obsaženo v chlebu a víně, ale nevěřil tomu, že kněží mají zvláštní moc, která jim umožňuje provést samotnou přeměnu. Zwingli poté pozměnil tuto interpretaci a prohlašoval, že svaté přijímání je zcela symbolické, a že nikde v církvi není přítomna ani krev ani tělo Kristovo. Luther a Zwingli se spolu sešli, aby toto téma prodiskutovali a snažili se společně vytvořit jednotnější protestantskou církev, avšak nebyli schopni se shodnout. Z uvedeného jsou patrné velmi vážné rozepře, které se v této době řešily, všechno bylo zpochybňováno. V Curychu existovala ve stejné době další skupina - - Anabaptisté - a ti jsou fascinující, protože Anabaptisté nesouhlasí s pokřtěním brzy po narození, tedy s tím, že dítě je prostě přineseno a pokřtěno. Obrací se k myšlence, že Kristus byl pokřtěn v dospělosti, tedy ze své vlastní vůle. Označení Anabaptisté jim bylo dáno lidmi, kteří je neměli rádi, neboť hledali duchovní probuzení až později v životě, až když jsou lidé schopni být zodpovědní za svůj duchovní život. Anabaptismus v podstatě znamená znovupokřtění, což bylo zcela proti doktríně katolické církve. Z učení Anabaptistů přímo vycházejí Amenité a Mennonité. A tato postava pro nás bude možná známější: Jan Kalvín - - další velmi důležitý reformátor této doby, kterého můžeme znát díky jeho nauce o předurčení, která měla své příznivce. Luther také hlásal, že všechno, co člověk potřebuje, je pouze víra. Podle Kalvína se Bůh již na začátku rozhodl, kdo je vyvolený, nebo-li, kdo je požehnaný, kdo půjde do nebe a kdo půjde do pekla. Jinými slovy, možnost svobodné vůle a volby je zcela vyloučená. Je to zajímavé, neboť obecně lidé věří, že mají určitou možnost jednat sami, že si mohou zajistit cestu do nebe, pokud se chovají skutečně správně. Ale Kalvín i Luther tvrdí, že všechno je pouze boží vůle a my jen konáme. Není to tak, že se Bůh v pondělí probudí a řekne si, ty jsi zatracený a ty tam, ty půjdeš do pekla. Je to něco, co je předurčené. Jen na okraj, Kalvín byl Francouz, původně byl právníkem, ale utekl do Švýcarska. Pojďme se ale podívat, co se dělo v Anglii. Jindřich VIII. chtěl prohlásit manželství s jeho první ženou Kateřinou Aragonskou za neplatné, protože mu neporodila mužského dědice trůnu. Tedy porodila mužské potomky, ti však nepřežili dětství. A tak Jindřich VIII. požádal papeže o zrušení manželství. Papež se však obával, aby neurazil císaře Svaté říše Římské, a také z různých politických důvodů, odmítl prohlásit jejich manželství za neplatné. Jindřich VIII. se poté vydal za představitelem církve v Anglii a požádal o souhlas se zrušením svého manželství a tehdy mu byl souhlas udělen. A tak se stalo, že papežova moc byla v tomto případě napadena a brzy potom se na základě nařízení parlamentu stal král, anglický panovník, hlavou církve v Anglii. Ale pozor, nechceme tvrdit, že vznik Anglikánské církve, to je církve, které byl nyní Jindřich představitelem, je pouze důsledkem jeho touhy po rozvodu nebo spíše zrušení manželství. Důvody byly i duchovního a politického rázu. Stejně jako v germánských zemích, mnozí si mysleli, že papež má příliš velkou moc a Jindřich nedosáhl pouze zneplatnění manželství, ale dostal také církevní pozemky. Prostestanté se šířili zejména v německy mluvících zemích, ve Skandinávii, Anglii, Skotsku a Švýcarsku, avšak když se podíváme na jižní Německo, Itálii, Francii nebo Španělsko, tyto země zůstávají převážně katolické. To je pravda, ale tím, že se příliš soustředíme na politiku a Jindřichova manželství, pokud to nevíte, Jindřích VIII. byl ženatý šestkrát, uniká nám, jak brutální a plná násilí tato doba ve skutečnosti byla. Na obou stranách, jak mezi katolíky, tak protestanty, tisíce lidí byli pověšeni, upáleni u kůlu a mučeni jen kvůli jejich smýšlení a každá ze stran byla přesvědčená, že právě ona je v právu a ta druhá strana je nejen špatná, ale nějakým způsobem v moci ďábla. Tato doba byla jednou z nejnásilnějších v Evropě a některé z nejhorších násilností se uskutečnily ve Francii. Francouzští protestané byli známí jako Hugenoté a zpočátku byli docela tolerováni, ale to skončilo pěkně rychle a Hugenoté byli prohlášeni za kacíře, to znamená, že protestantismus byl ve Francii prohlášen za nezákonný. Ve Francii byla občanská válka koncem šestnáctého století. Ale stejně jako v německých zemích a v Anglii nebyly důvody pouze duchovní, ale také politické a tak zde neexistovalo žádné spojenectví mezi vládnoucími rody, které naopak stály proti sobě, a to jak na straně protestantů, tak katolíků. Také můžeme pozorovat snahy o určitou toleranci. Například Augsburský mír v roce 1555 v německých zemích ustanovil zásadu "čí země, toho náboženství", to znamená, že princové ve Svaté říši Římské si mohli zvolit náboženství pro svou oblast, jinými slovy mohli si zvolit mezi protestantismem a katolickým náboženstvím. Náboženství tedy nebylo stanoveno vládcem Svaté říše Římské, ale panovníci jednotlivých regionů o něm rozhodovali sami. Podobně byl ve Francii vydán Edikt nantský, v roce 1598, který ustanovil princip náboženské tolerance. Takže tím je již opravdu ukončeno dlouhé období druhé poloviny šestnáctého století, známé jako francouzské náboženské války, a konečně byl uzavřen nějaký mír. Avšak nakonec se vše ještě zhoršilo. Začátkem 17. století začala třicetiletá válka, která proti sobě postavila protestanty a katolíky, zejména ve Svaté říši Římské.