Michelangelo, Mojžíš, ca. 1513-15 San Pietro in Vincoli, Řím. Mluvčí: Dr. Beth Harris, Dr. Steven Zucker

(hudba) Vstoupili jsme do chrámu a vzadu v rohu napravo od oltáře se nachází hrobka papeže Julia II., kterou zdobí socha Mojžíše od Michaelangela. A právě tato socha vyvolává v současnosti zájem o tento kostel, který je v tuto chvíli plný lidí. Prakticky všichni jsou zde proto, aby viděli Michaelangelovo dílo. Nikoliv pozůstatky pout svatého Petra, které by pravděpodobně ještě před pár stoletími vzbudily mnohem větší zájem. A bylo by to v souladu se zasvěcením kostela. Ale nejsem si jist, zda by byl Michaelangelo úplně spokojen s tím, co zde vytvořil, protože se vlastně jedná o pouhý zlomek toho, čeho chtěl u této hrobky původně dosáhnout. Vytvořil pro hrobku Julia II. velkolepé návrhy a sám Julius II. pověřil Michaelangela návrhem a tvorbou soch pro jeho hrobku. Může nám dnes připadat trochu divné, že si někdo tak složitě naplánuje vlastní hrobku. Působí to poněkud egyptsky, že? To ano, ale víme, že to vládci dělali. Zadávali stavbu svých hrobek tak, aby zajistili, že jejich památka a úspěchy přežijí i pro potomstvo. Podívejme se na tuto sochu, je impozantní. Tyčí se. Myslím, že má tak 2,5 m v sedě, můžeme si jen představovat jak vysoká by byla, kdyby stála. Mojžíš je zde oděn v klasickém hávu, má masivní hlavu a nelze přehlédnou svalnatost postavy a sílu, která ze sochy vyzařuje. Jeho síla je dechberoucí. Vidíme vyboulené svaly na rukou. Přestože sedí, žádný sval není uvolněný. Je naplněn sílou a energií. A při pohledu na tuto sochu opravdu vidím postavu v pohybu, s čímž se setkáváme i u mnoha dalších Michaelangelových soch. Sedí, ale připadá mi, jako by se chystal vstát. Opravdu vypadá, jako by zapíral svou levou nohu s úmyslem vstát. Připadá mi, že se zvedá v hněvu. Pod pravou paží si můžete povšimnout dvou desek se zákony. S Desaterem přikázání. Můžeme si představit, že se zvedne a tyto desky v hněvu odhodí na zem, kde se rozbijí na kousky. Vrátil se zpět z hory, kde se mu zjevil bůh a obdržel tato přikázání. Vidí také, že se dole zanechaní Izraelité mezitím odvrátili od monoteismu, který sám kázal, a přiklonili se k polyteismu, kdy uctívají zlaté tele. Právě to jej tak rozlítilo a rozhněvalo. A Michelangelo to tak úžasně zachytil. Zdá se, že na něco velmi upřeně hledí. Figura působí téměř živím dojmem díky tomu, jak zasouvá nohu, jak levá ruka spočívá před jeho tělem a pravá ruka drží plnovous, jak je jeho hlava otočena doleva. Neexistuje část jeho těla, která by nebyla v pohybu nebo nebyla nějak zaměstnána. Správně. Vlastně to opravdu podtrhuje složitost této kompozice jako celku. A přesně tyto znaky jsou podle mne typické pro vrcholnou renesanci. Jde o nový pohled na složitost lidského těla. Když se vrátíme k ranné renesanci, umělci začali využívat kontrapost. Bylo to poprvé od dob antického Řecka a Říma. Zde však máme něco mnohem složitějšího. Jde téměř o kontrapost užitý v sedě, avšak plnovous, dokonce i výraz plný energie a rychlosti a celkově neobyčejný pohyb probíhající celou sochou, či kontrastní plochy hlubokých zářezů, vytváří velmi bohaté stíny. Jde o velmi dramatickou alternaci mezi tmou a světlem, texturami, což všechno dohromady přidává této soše na energii. Je smutné, že měl Michelangelo plno jiných závazků a nemohl tak dokončit všechny postavy, které pro hrobku papeže Julia II. zamýšlel. Přesto však všechny, které začal, spolu s Mojžíšem, jehož jediného dokončil, a s nedokončenými otroky určenými rovněž pro hrobku, patří mezi jeho mistrovská díla. Je prostě dechberoucí. (hudba)