1600-1800 Baroko a Osvícenství (15/35) · 3:31
Gian Lorenzo Bernini, Katedra svatého Petra, 1647-53 Cathedra Petri, zlacený bronz, zlato, dřevo vitráž, (apsida baziliky svatého Petra, Vatikán, Řím). Komentují: Dr. Beth Harris, Dr. Steven Zucker Podle tradice sedával na starobylé dřevěné katedře, uzavřené v této větši bronzové a zlaté katedře sám svatý Petr, zakladatel církevní instituce, který…
Navazuje na
1300-1600 Renesance.
Nacházíme se v bazilice sv. Petra. Stojíme hned vedle baldachýnu. Na předělu, přímo pod Michelangelovým dómem. Je tak vysoký, že to až bere dech. Rozhlížíme se okolo baldachýnu, což není zrovna tak jednoduché. Je velice neobvyklý. Chtěl jsem ho nazvat sochou, ale je to více než socha. Je to architektura. Je to sochařství. Je to vitráž. Je to patron katedrály. Židle je bronzová a překrývá starší dřevěnou židli. Podle tradice je to ona židle, která patřila Svatému Petrovi. Vypadá, jakoby se nenuceně vznášela na nebesích, držena čtyřmi církevními otci. Oni se ani tak moc nenamáhají, spíše to vypadá, že židli zadržují. Ano, naše tvrzení, že jsou zde prvky na všech stranách židle, je zcela upřímné. Zpoza trůnu vystupují zlatá oblaka, která jej obklopují a téměř jej posouvají výše. Pravda. Odtamtud je skoro vidět až dolů na náš svět. Je to takové prolínání do našeho světa. Je to velice barokní. Také duchovnost je jasně reprezentována těmito zlatými paprsky. Pohybují se mnohem rychleji ven do našeho vesmíru, do této katedrály. Skrze mraky. Skrze mraky až přes omítku, což jsou vlastně architektonické prvky kostela. A rám samotný tvoří mrak andělů. Ten tanec, rotace, vnitřní rám, vitráž, ta nádherná vitráž představuje Ducha Svatého. Holubice reprezentující klíčový prvek je ohniskem celé katedrály. Ta je vyobrazena v centru hlavního oválu. Můžete cítit jak se vznáší k centru světa. Pravda, je to takové vizuální šíření a zintenzívnění. Až dokud nedojdeme k samotnému Duchu Svatému. Co mě na Breniniho práci vždy udivuje, a najdeme to ve všem tady v Římě, je jeho vůle přemýšlet nad architekturou novým způsobem. Tradičním aspektem architektury je určitá tíha a uzavření prostoru. Takto nahlížíme například na Panteon nebo obecně na účelnou architekturu. Bernini přetváří architekturu na tu nejčistší možnou věc. Ta se stává hravým jevištěm. Stává se něčím, v čem hlavní úlohu přebírá určitá dramatičnost, kterou Bernini vnáší do svých téměř až kulisovitých děl. Je to jakoby centrálně namalováno za použití štukatury malované zlatem na mramorový podklad. Je to pozoruhodná směs. Zářivé světlo, přicházející skrze vitráž v okně, které je osvětleno díky obloze venku. Pozlacená štukatura, bronz, který také částečně pozlacený. Mramor, který může být oslnivě bílý, ale také barevný. Vzniká tak tento kaleidoskop formy, barvy a světla. Je to omračující a nádherné. Ale když říkám omračující, tak to neznamená rozostřené, nýbrž nesmírně jednotné. A celkově dokonalé.
0:00
3:31