Gian Lorenzo Bernini, Vidění sv. Terezie, 1645-52 Kaple Cornaro, Santa Maria della Vittoria, Řím) Komentují: Dr. Beth Harris & Dr. Steven Zucker.

[hraje hudba] Ne všichni umělci, kteří tvoří náboženská díla, jsou sami věřící. Bernini byl však výjimkou. Bernini byl hluboce věřící, ale také jej velice zajímalo divadlo. Navrhoval scény a psal divadelní hry, čímž spojil jak svou víru, tak velký zájem o divadlo. Tak učinil právě v tomto obrovském mistrovském díle, "Vidění svaté Terezie." V kapli Cornaro, v kostele Santa Maria della Vittoria. Je důležité přemýšlet jak o soše, tak architektuře, protože Bernini byl jak sochařem, tak architektem. A mohli byste říci, že zde spojil nejen sochu a architekturu, ale také malbu, protože používá barevný mramor. Je zde také freska na stropě a vitráž. A máme zde zlacení, takže je to skutečně celá instalace. Použil, jaké prostředky jen mohl, aby vytvořil, to o co se pokoušelo veškeré umění Baroka, a to diváka vtáhnout, inspirovat jej k víře. A inspirovat víru v něco zázračného, a přesně to je zde záměrem. Předmětem je Vidění sv. Terezie; byla to žena, která byla nedávno kanonizovaná, byla učiněna světicí, a zde prožívá jednu ze svých, ne tak neobvyklých, vizí anděla. Pravda. Byla kanonizována v roce 1622 a napsala pojednání o svých vidění andělů. Mohu přečíst to, které Bernini použil pro "Vidění sv. Terezie." Prosím, přečtěte nám ho. "Vedle mne se nalevo objevil anděl v tělesné formě. Nebyl vysoký, ale malý, a velice krásný; a jeho obličej natolik plál, že se zdál být jedním z nejvyšších mezi anděly, kteří se zdáli být v plamenech. V jeho rukou jsem viděla úžasné zlaté kopí, a na kovové špičce se zdál být ohnivý bod. To kopí několikrát vrazil do mého srdce, takže proniklo do mého nitra. Když kopí vytáhl, bylo to jako by vzalo mé nitro s sebou, a nechalo mě naprosto pohlcenou velkou láskou Boží. Bolest byla tak krutá, že jsem několikrát zasténala. Lahodnost, způsobená touto intenzivní bolestí je tak velká, že si člověk ani nemůže přát, aby přestala, ani lidská duše není spokojená s ničím jiným, než s Bohem. Není to fyzická, ale duchovní bolest, ačkoliv ji tělo také sdílí, a to ve velké míře." Poslední řádka je velice důležitá. Jak text, který jste teď četla, tak Berniniho přístup používající fyzické tělo jako určitý druh sexuální symboliky, aby se dostali k duchovní zkušenosti. To je pravda, aby ji pro nás zobrazil. Musíme chápat duchovní vize sv. Terezie pomocí metafor; to je vše, co máme. My nemáme vize; většina lidí je nemá. Ale sv. Terezie byla požehnána. Jediný způsob, jak nám je Bernini a sama sv. Terezie mohli vysvětlit, byla metafora zahrnující tělo: Přimělo ji to sténat; toto byla fyzická zkušenost. A tak Bernini přenesl vztah mezi něčím fyzickým a duchovním do kamene. Když se podíváme např. na tyto dvě figury, vidíme překrásného anděla, který noří šíp, o kterém hovořila, s kovovou špičkou, míří přímo na ni a můžete vidět, jak se její tělo svíjí pod těžkou látkou. On má velmi sladký, andělský úsměv na tváři. Jeho tělo je velice elegantní. Je tam vidět také rozdíl na té řídké tkanině, kterou má na sobě. Podívejte se na způsob, jakým se zdá, že vítr objímá látku kolem jeho těla a vytváří skvělé zkroucení, které je v kontrastu k těžkým vlastnostem látky, kterou má na sobě ona. Ona je ze země, on je z nebes. A to je také v kontrastu k peří na jeho křídlech, které můžeme téměř cítit. Bernini používá mramor, tentýž materiál, pro celé toto dílo, ale vytváří natolik rozdílné textury, že je téměř nemožné si zapamatovat, že jde skutečně o mramor. Zvláště proto, že se zdá, že toto vše pluje nad zemí. To vytvořil tím, že vše spočívá v dosti hlubokém výklenku, takže vše pod je ve stínu a to zázračné je vyjádřeno. Víte, toto je protireformace. Toto je moment kdy protestanté na severu revoltují proti katolíkům a říkají, že pompa a obřady katolické tradice nejsou nutné; stojí v cestě. Protestanté říkají, že bychom měli mít osobní vztah s Bohem, že nepotřebujeme všechny ty církevní obřady. A co zde Bernini dělá, velice chytře, je ve skutečnosti využívání vší okázalosti a obřadnosti, všeho nádherného zlata, všeho mramoru, aby vyjádřil přímý vztah mezi jedincem a duchovním světem. Dává nám tím k ní jistý druh dramatického přístupu. A hlavní věc, kterou barokní umění vždy dělá, je, že vtáhne diváka; a zde to Bernini dělá celou řadou způsobů. Nemyslí pouze na sochu sv. Terezie a anděla, ale také na celý prostor kaple; protože na každé straně vidíme reliéfní sochy postav, které vypadají jako by byli v divadelních lóžích, jako kdybychom byli částí obecenstva, takže se ihned stáváme částí uměleckého díla. Podívejte se na způsob, jakým se otevřený nástavec, jakási předscéna, tento téměř jevištní prostor, skutečně zdá, že se otevírá, jako kdyby se mramor pohyboval, aby odhalil tento, téměř intimní obraz, a dal nám pocítit zvláštnosti našeho pohledu. Ale postavy vlevo nahoře a vpravo nahoře jsou velice zvláštní. Jsou jako my, v tom smyslu, že vidí tuto posvátnou událost, a přitom se liší, jelikož se jedná o patrona a jeho rodinu. Toto je kaple Cornaro, a Federico Cornaro byl sice kardinál v Benátkách, ale měl důležité vazby na Řím. Takže máme Terezii a anděla na mraku, jeví se, že plují ve vzduchu s paprsky zlata, které jsou jakoby záhadně osvětlené shora. Jsme v kostele, díváme se na kapli v pozdním letním odpoledni; a světlo skutečně záhadně přichází shora dolů na postavy. A když se podíváme nahoru, můžeme vidět, že je na stropě kaple freska, zobrazující Ducha Svatého, bílou holubici z čehož ono světlo vychází; a téměř se zdá, jakoby světlo, které proudí dolů na tyto dvě figury, přicházelo od Ducha Svatého. Ale Bernini, pamatujme, byl dramatik. A pamatujme, že je to jevištní řemeslník. A používá všechny své triky, k těmto iluzím. V tomto případě je trikem schované okno za otevřeným nástavcem, skrze které prochází světlo, které poté září dolů na sochy. Takže Bernini dělá vše, co může, abychom přišli k této kapli, a cítili tento moment, tuto duchovní vizi, v našich tělech. Často přemýšlíme, jak barokní umění dělá dojem na naše smysly způsobem, který se liší od vrcholné renesance a jejího působení na racionální mysl. Toto není o racionalitě. Toto je o změně; je to o duchovním probuzení. A je to neuvěřitelně emocionálně silné. Je to o spojení našeho světa s tím duchovním. [hraje hudba]