1800-1907 Průmyslová revoluce
Přihlásit se
1800-1907 Průmyslová revoluce (13/48) · 4:30

Sir John Everett Millais, Kristus v domě svých rodičů, 1849-50 olej na plátně, 864 x 1397 mm (Tate Britain, Londýn)

Navazuje na 1600-1800 Baroko a Osvícenství.
Jsme v galerii Tate Britain a díváme se na důležité raně prerafaelitské dílo: obraz Kristus v domě svých rodičů od Johna Everetta Millaise. Prerafaelité chtěli odhodit všechny tradice, které se na malířství usadily, nikoli nepodobné těžkým vrstvám malířského laku, od dob renesance, od dob Rafaela. Na tomto obraze je to vidět zcela zřetelně. Vidíme tu Krista jako malého chlapce. Zranil se. Vidíme kapku krve předznamenávající ukřižování. Vidíme Marii, Kristovu matku. Utěšuje ho a on, myslím, zároveň utěšuje i ji. Pak vidíme svatého Jana Křtitele a svatého Josefa. Oba spěchají, aby Kristovi pomohli. Millais nám Krista neukazuje v idealizovaném prostředí, ale v dílně, ve které jeho současníci okamžitě poznali prostou truhlářskou dílnu poloviny 19. století. Tato specifičnost nám dává najevo, že malíř se na věci opravdu díval. Výjev tedy není idealizovaný ani zjemnělý a Millais se ho ani nesnažil nijak zkrášlit. A to všechno šlo proti tradičnímu pojetí jak Svaté rodiny, tak i Marie a Krista, a dokonce i Josefa a Jana Křtitele. Od doby Rafaela a Leonarda se tyto postavy idealizovaly, tak, aby jejich svatost byla zřejmá. Tím, že Millais od této idealizace upustil, vyvolal ve viktoriánských divácích pocit, že svým postavám upírá duchovnost. To všechno je pravda, ale bylo tu několik výjimek. Vzpomeňme si například na Carravaggia. Ten své svaté postavy také zobrazoval ve světě, který byl velice konkrétní, nízký a skutečný. Vždy je při tom ale zahalil jakousi duchovní temnotou. Tady ale Millais, na rozdíl od Carravaggia, naplno rozsvítil všechna světla. Představuje nám jasný kužel světla, ve kterém vidíme až na samé dno jeho specifičnosti. I špínu, kterou mají postavy pod nehty. Něco takového nemohlo viktoriánskému diváku ujít. Obraz napadl, ač by to člověk nečekal, například Charles Dickens: "V popředí té truhlářské dílny je ohavný, pokřivený, ubrečený zrzavý kluk v noční košili, kterého zjevně šťouchl klackem nějaký jiný kluk, se kterým si předtím hrál někde ve škarpě. Napřahuje ruku ke klečící ženě, která je tak strašně ošklivá, že by ji lidé považovali za zrůdu i v tom nejhanebnějším francouzském kabaretu a v té nejničemnější anglické hospodě..." Vzhledem k tomu, že malířova specifičnost, kterou Dickens napadá, je nedílnou součástí jeho vlastního díla, je zajímavé slyšet ho Millaise takto napadat. Ilustruje to ale očekávání diváka 19. století ohledně toho, jaké by umění mělo být. A to ve chvíli, kdy se Bratrstvo Prerafaelitů pokouší tato očekávání změnit. Pokud si obraz pozorně prohlédneme, všimneme si, že postavy jsou podivně kostnaté, jako by měly hrany. Pohybují se úplně jinak než půvabné, elegantní postavy dob renesance. Ve způsobu, jakým Millais zobrazil jejich kontury, je určitá lineární tvrdost. A tato tvrdost nám připomíná vlámské malířství z doby před Rafaelem, z poloviny 15. století. Jedná se vlastně o vědomé obnovení tohoto způsobu malby. Prerafaelité si od severského vlámského malířství vypůjčilii to, že obyčejným předmětům lze dát symboliku. Tento obraz je symboliky plný. Pohlédneme-li například malému Kristovi nad hlavu, uvidíme tam truhlářský trojúhelník. Pokud se trojúhelník nachází nad Kristovou hlavou, má určitý význam - symbolizuje Svatou Trojici. Povšimněme si také žebříku v pozadí. Může nám připomenout žebřík, který se objevuje na obrazech Snímání z kříže. Kristovi následovníci tam stoupají na žebřík, aby odstranili hřeby a snesli Kristovo tělo z kříže dolů. Na obraze ony hřeby vidíme, ale vidíme také holubici, odkaz na poslední křest Kristův, při kterém se zjeví Duch Svatý. Ten se vždy zobrazuje jako holubice. Svatého Jana Křtitele vidíme napravo, jak přináší mísu s vodou. Jedná se o velice ostré a jasné zobrazení všech těchto postav, těchto lidí. Je tam určitá osobitost, která není nijak idealizovaná. O to více působí pravdivěji, o to jasněji je vidět. Není tedy tak těžké domyslet si, proč mělo viktoriánské publikum s tímto obrazem takový problém.
video