Arnold Böcklin, Autoportrét se smrtí hrající na housle, 1872 olej na plátně, 75 x 61 cm (Alte Nationalgalerie, Berlín)

(hraje klavírní hudba) Steven: Na autoportrétu obvykle vidíte umělce zírajícího přímo na sebe do zrcadla, ale v autoportrétu se smrtí od Böcklina, vypadá spíše než dívající, jako naslouchající. Žena: Ta hrozivá postava smrti, nejen, že hraje na housle, ale vypadá, že mu něco šeptá do ucha. Steven: Vypadá zaujatě, můžete jasně vidět lebku, se všemi zuby, která se démonicky usmívá. Žena: Šklebí se. Steven: Ano, dychtící a spíše nadšená. Vidíme pařát, kostnatou ruku, která svírá smyčec a hraje na housle, ale hraje na jedinou zbývající strunu, jako kdyby Böcklinovi zbývala jen jediná struna. Vypadá to tak definitivně. Žena: Smrt ví, že vyhrává. Steven: Umění přežívá umělce a proto je tu něco rozpačitého v tvorbě uměleckého díla a hlavně v tvorbě autoportrétu. Žena: Význam smrti je přítomný v portrétech obecně, nejen v autoportrétech. Portréty oživují mrtvé, takže často, když se díváme na portrét, cítíme, že se vracíme v čase a díváme se na někoho, kdo žil. Ale máte pravdu, určitě je více patrný v autoportrétech, hlavně ve způsobu jakým Böcklin tady zbortil prostor. Steven: Personifikace smrti, té kostry je velmi důvěrná. Je blízká. Řekla jste: "šeptá mu do ucha," je to skoro jako kdyby Böcklin cítil její dech, pokud něco takového je. Žena: Sám umělec je k nám velmi blízko. Jeho paleta je napůl v našem prostoru před obrazem. Steven: A vidíte syrovou malbu, je to zobrazení jeho vlastního obrazu, který promlouvá ke lži malířství. Hrubé tahy, které tvoří obraz, vytváří současnost. Žena: Vytváří upřímnost. Steven: Upřímnost. To je pravda. Poodhaluje roušku našeho života a společnosti. Paleta a syrové zpracování obrazu připomínají to základní. Böcklin nám ukazuje maso i krev, znázornění umělce i muže, oblečeného podle módy v jeho době, ale také nám ukazuje tuto kostru, ve smyslu podstaty toho, čím se stane. Malba jako celek je krásně zmanipulovaná, aby ukázala iluzi těchto postav, ale je také obnažená. Žena: Idea člověka navracejícího se v prach, ze kterého byl stvořen. Tohle mě napadlo, když jste mluvil o té materiálnosti malby. Steven: Drží hadr svým palcem. Žena: Aby si otřel štětec. Steven: K otření štětce, ale způsobem, že smrt nás setře všechny. Je tu ten krásný způsob ve kterém akt malování je ozvěnou, a to způsobem, kterým nás smrt změní. (hraje klavírní hudba)