Degas, Taneční třída, 1874 Edgar Degas, Taneční třída, olej na plátně, Metropolitní muzeum umění Komentář: Dr. Steven Zucker, Dr. Beth Harris

(úvodní znělka) Nacházíme se ve druhém patře Metropolitního muzea umění a pozorujeme Degasův obraz "Taneční třída". Malba měla být podle popisku původně určena pro první výstavu Impresionistů v roce 1874, ve skutečnosti byla vystavena až o dva roky později. Zamysleme se nad úplně první výstavou Impresionistů, nad momentem, kdy se ta skupina umělců poprvé rozhodla, že nebudou vystavovat v Salonu, ale vytvoří si vlastní výstavní prostor. Dnes nám to přijde naprosto samozřejmé. Byl to ale radikální krok. Naprosto radikální, nezúčastnit se oficiální výstavy. Nepronajali si vlastně kvůli tomu Nadarův fotografický ateliér na Bulváru Kapucínů? Ano, ale panovaly vážné obavy, že nepřijde dost lidí, že se nestanou známí ani slavní, nikdo si nekoupí jejich díla, budou o hladu. Protože kdyby vystavovali v Salónu, na oficiální výstavě, byli by slavní. Ale známe přece impresionisty. Měli veliký úspěch. Nakonec udělali správnou věc. Některé kritiky zněly skutečně pobaveně, některé byly pozitivní a některé o výstavě mluvily s ostrým sarkasmem. Tohle je dost šokující obraz. Dnes nám už tak šokující nepřipadá, že? Ne, připadá nám krásný. Jako by se na něm zastavil čas. Tahle žena, která jakoby vyrůstala z hlav těch dvou stojících žen, si zřejmě strká prsty do pusy. Je zajímavé, že automaticky předpokládáme, že jsou baleríny krásné a kultivované, tak mnoho z nich, pokud ne všechny, s výjimkou jediné, která právě tančí, jsou zde ztvárněny jako velice neohrabané. I když i ona sama vypadá dost neohrabaně. Vidíte, co se na obraze děje. Je to takový malý příběh. Máme zde tanečnice čekající, až na ně přijde řada, mistra tance, jediného muže v tanečním sboru, dále onu tanečnici, která se pohybuje po parketu, a mladé ženy, které už dotančily. A to zrcadlo, před kterým nacvičují, ukazuje, že v místnosti někde mimo obraz musí být okno, někde napravo. To je poučné. Skrze něj lze vidět město. Celý děj je vlastně o novém světě měst, o rozkoši v kultuře. Město uměleckých vystoupení a odpočinku. Ty ženy v pozadí, co jen tak pokukují a posedávají s rukama v klíně, by vlastně mohly být gardedámy, že? Ty starší, co nemají kostým, jsou matky tanečnic. Baleríny bývaly to, co jsou filmové hvězdy dnes. I přes rizikový faktor, který to obnášelo. Ten dojem neohrabanosti je patrný, když po něm zapátráte. Podívejme se na tanečnici stojící zcela vpředu, u stojanu na noty. Vypadá, jako by si chtěla vykasat sukni. A žena za ní jí spravuje kostým. Ano, máš pravdu. A ta, co má prsty v puse, si kouše nehty. A vůbec nevidíme její tělo. Její trup jakoby vyrůstal z hlav tří postav stojících před ní. Další postava nalevo vyhlíží cosi mimo plátno. Tady nejde o ucelený, jasný příběh, což je přesně to, co se tehdy mělo vystavovat v Salonu. Naprosto láme pravidla kompozice a příběhu obsaženého v obrazu. Něco na pojetí obrazu je zcela moderní, jakási letmost a absence aranžmá. Samozřejmě ale víme, že si Degas udělal skicu a pečlivě naplánoval strukturu obrazu. Pro toto téma jde o perfektní metaforu. Způsob, jakým Degas často zdůrazňoval perspektivu místnosti, je u něj velmi často asymetrický. Celý pravý dolní roh je prázdný. A podívejme se, co to způsobuje. V celé perspektivě je neuvěřitelný pohyb, zvlášť co se týče linie stropu. Ale máš pravdu, pravý dolní roh je úplně prázdný, což odkazuje k asymetrii japonských nebo východoasijských obrazů. Nejde jen o nesouměrnost, ale také o dojem jakési rovné plochy. To jistě. Což je v kontrastu s dynamikou, která vzniká mezi plochou dvou dimenzí v pravém spodním rohu a třemi dimenzemi prostoru levého horního rohu. Další věcí je, že se díváme na velmi intimní a spontánní scénu. Něco, co by lidem nebylo dovoleno vidět. Jakoby nám bylo uděleno privilegium tanečního mistra. Vidíme vše opravdu v úrovni jeho očí a přitom jsme jiný druh diváka. Jsme jako účastníci. Jako bychom měli lístky do zákulisí. Až na to, že o nás nevědí. Ne, to tedy vůbec ne. (závěrečná znělka)