William Butterfield, kostel Všech svatých, Margaret Street, Londýn William Butterfield,kostel Všech svatých, Margaret Street 7, Londýn, postaven 1849-50, vysvěcen 1859.

(klavírní hudba) S Aylou Lepine, historičkou architektury z Courtauldova institutu, si v centru Londýna prohlížíme kostel Všech svatých na Margaret Street. Chtěli jsme ho prozkoumat, abychom lépe porozuměli pozdně viktoriánské gotické architektuře. Stojíme na nádvoří, věž je neuvěřitelně vysoká jedna z nejvyšších v Londýně, a postavila ji skupina lidí z anglikánské církve, kteří se snažili obnovit národní smysl pro duchovní hrdost. Jsme tak blízko. I když se o stavbě poprvé uvažovalo na konci 40. let 19. století, tahle část centrálního Londýna už byla hustě zastavěná a tak musel architekt William Butterfield myslet velmi strategicky, jak začlenit prostor nádvoří, celý kostel s obrovskou lodí a prostornou svatyní a vše potřebné pro tak úžasnou připomínku středověkého světa, přeneseného do moderního Londýna, do tohoto opravdu malého prostoru. Kostel zvnějšku, tyhle různě zbarvené cihly. Tahle nádherná sytě červená a pak tyhle řady černých cihel doplněné vápencem. Tomu se říká strukturální polychromie. To znamená, že polychromie, mnohobarevnost, není na povrchu, ale je to vlastnost materiálů, které nesou celou budovu. Malé, bohatě zdobené nádvoří před budovou předznamenává, že vstupujeme do kostela, kde budou barvy jasnější a výraznější a materiály budou rozmanitější Připomíná mi to katedrálu v Sieně kde se střídají vodorovné pruhy. Počátkem 50. let 19. století, kdy vznikal návrh stavby, propagoval středověkou Itálii mezi viktoriánskými architekty jeden mimořádně významný kritik a spisovatel Asi myslíte Ruskina, ten se někollik let zabýval architekturou a formuloval soubor svých představ o tom, jak by měla vypadat architektura. Tvrdil, že návrat gotiky do soudobé Anglie je nesmysl. Přesně tak. Říká, že abychom stavěli poctivě a s citem pro novou dobu, musíme se ohlédnout do minulosti, neohlíží se přímo do anglické historie, ohlíží se do minulosti starého kontinentu. Odráží se to v materiálech a postupech, ale i v citu pro středověkou zbožnost. Takže si uvědomoval, že existoval opravdový život, o který nás připravila nová průmyslová kultura? Určitě. Ruskin byl silně proti industrializaci. Je hezké, že existuje teoretik, kritik, který rozvíjí teorie, ale uskutečnit ty teorie je něco jiného. Najít ochotného dárce peněz, najít věřící se zájmem o mše v takovém prostředí. Jak to, že jsou v Anglii, takové plány vždycky naplněny? Ve 30. letech 19. století vzniká tzv. Oxfordské hnutí, samozřejmě v Oxfordu, kde je skupinka akademiků přesvědčena, že anglikánská církev nutně potřebuje obnovu, vzhlížejí k době před refomací. Takže se jim stýská po katolické tradici. Jdou dokonce až k církevním otcům, z dob počátků křesťanství. Nedřív jde o intelektuální hnutí zaměřené na teologii. Ve 30. letech 19. století začala skupina mužů z Cambridge přemýšlet, jak by středověké umění a architektura mohly podpořit původní představu o Oxfordu. Hnutí vzniklo na těchto univerzitách, ze skupiny v Cambridge se nakonec stala Církevní společnost. Která propaguje myšlenku této stavby. Stejně jako A. J. Beresford Hope, což byl politik, velmi vlivný spisovatel a myslitel, zaplatil vybudování celé ulice za námi. Dobrá, pojďme se podívat dovnitř. Vstoupili jsme do kostela. Je tu příjemné ticho a šero. Krásné místo. Vidím kamenné mozaiky, jak souvisí obraz a rituál? Celá stavba se věnuje slovu božímu a Písmu. Důležitá je ale také východní část kostela. Ta, kde je svatyně. Jde o to, co se na hlavním oltáři stane s chlebem a vínem a o to, čemu se říká Zjevení Ježíše Krista, jde o setkání s Bohem procítěné všemi smysly, celým tělem. Právě proto je velice důležité, co vidíme. Také je zde důležité vyprávět příběhy. Zdá se, že svátost oltářní je dokonalým pilířem těchto myšlenek. Ztělesnění duchovna. Toto je smyslový krasohled. Ornamenty a vzory jsou soustředěny hlavně ve východním části kostela u oltáře, a na nízkém, těžkém, kamenném podstavci inspirovaném myšlenkami Johna Ruskina, jeho dílem Stones of Venice kde, jak se zdá, odděluje farníky od podivuhodných věcí, které se dějí v kněžišti, kde se láme chléb a rozlévá víno, které přijímáme oddělěním farníků se celá věc zvýrazňuje. Podstavec mi připomíná kostel svaté Sabiny v Římě, tu starodávnou baziliku. Protože kostel svaté Sabiny je příklad rané křesťanské architektury, pro viktoriánské architekty je bohatým zdrojem inspirace Mluvil jste o autenticitě a posláním této stavby je pouze zachytit všechny generace z historie křesťanství od prvního století. Přesouváme se do východní části kostela, proniká sem mozaikou světlo, svatyně je mnohem více prosvětlená. Místo velkých oken v přízemí jsou okna po obou stranách nahoře nad arkádami. Proto máme pocit, že k nám světlo sestupuje shora, což má v sobě určitou božskou symboliku. Takto se tradičně přivádělo světlo do středověkých staveb. Na východní stěně vidíme život Ježíše. Opravdu historiuzjící jako celá budova. Zjevně jde o viktoriánskou představu o italském umění 14. století. Ve 40. letech 19. století, když stavbu navrhovali, pozvali její mecenáš a její architekt William Butterfield slavného viktoriánského malíře Williama Dyce, aby namaloval svaté a život Ježíšův na východní stěnu. Malba zchátrala, John Ninian Comper ji přemaloval po svém. Comper miloval malířství z doby rané italské renesance. Rád bych se ještě vrátil k Dycemu. Přemýšlím o jeho krajinkách jako například Zátoka Pegewel, kde zobrazuje svou rodinu při sběru škeblí a také ukazuje zájem o přírodu, o přírodní vědy, když si uvědomíme tyto souvislosti, jeho duchovní malby jsou dokladem rozporů typických pro 19. století, rozporů mezi rozvojem darwinovského myšlení, geologickým časem, a duchovním chápáním světa, duchovním časem. Ve skutečnosti bylo myšlení střední viktoriánské doby schopné pojmout Boha i vědu. Kámen, který použili na stavbu tohoto kostela dokonce obsahuje zkameněliny. Ano a podstavec, o kterém jsme mluvili, na který musí vystoupit každý, kdo chce vejít do kněžiště a zúčastnit se přijímání chleba a vína vidíme to i na nejvyšším bodě podstavce, takže plynutí geologického času je přítomno i na nejsvětějším prahu celé stavby. Další místo, kde si ho můžeme všimnout, je nádobka. Křtitelnice. Je to něco úžasného, dech beroucího, když si pomyslíte, z jaké doby ten postavec pochází a podíváte se na bytosti, které zobrazuje matematickou přesnost vědy a duchovna, propojení nekonečna. Viktoriáni v polovině 19. století usilovali o pochopení skutečného významu svých vlastních objevů. (klavírní hudba)