Manet, Olympia, 1863 (vystavená 1865) Édouard Manet, olej na plátně, 1863 (Muzeum d'Orsay, Paříž)Přednášející: Dr. Beth Harris a Dr. Steven Zucker

(hudba) Je dlouhodobou tradicí znázorňovat ženskou nahotu tím nejsmyslnějším, nejerotičtějším způsobem. Oděna do mytologie a do velkolepé krásy. Tato tradice má kořeny v antice u Řeků a Římanů. U soch jako byla například bohyně Venuše, skromně zakrývající své tělo po koupeli. Manet v této malbě, na kterou se díváme v Muzeu d´Orsay se zjevně snaží udělat z těchto tradic něco radikálně moderního. Přímým modelem pro Maneta byla Tizianova Venuše z Urbina. Jenže on upouští nejen od akademické techniky, od zastoupení prostoru, zformování těla ale také upouští od té zástěrky mytologie. Tady v Muzeu d´Orsay můžeme vidět tradiční akty, jako Venuši malovanou tradičním způsobem. Je zřejmé, že to jsou obrazy, ke kterým Manetova Olympia promlouvá. Když se řekne Akademické umění mluvíme o umění, které bylo schváleno oficiální akademií, která byla propojena s francouzskou vládou. Nebyla to pro malíře výzva, ale představovalo to uspokojení. A to z mnoha důvodů. Například protože to neslo oficiálního razítko od státu. V akademii byli přední umělci té doby a razítko říkalo, že tohle dílo je kvalitní a tak to samozřejmě mělo vysokou cenu. Ale zároveň to bylo umění, které odpovídalo konvencím, které se očekávalo. Byli názoru, že pro hodnotné umění existuje jedna definice a nemá smysl se snažit o něco nového a odlišného, protože velké umění bylo evidentní. Velké umění bylo založeno na antice a renesanci. A to, co dělá Manet zpochybňovalo zavedený řád. Řád, který působil tak přirozeně, jako to, že ráno vyjde slunce. Ona není Venuše. Její jméno je Olympie a vypadá jako úplně běžná žena. v běžném pařížském bytě. Počkej, v čem spočívá rozdíl mezi běžnou ženou a Venuší? Nevíme, jak Venuše vypadá. Její rysy nejsou idealizovány. Není dokonalá. Když se podíváme na sochy z antického Řecka nebo na renesanční akty vidíme ženy, které jsou dokonale krásné. Můžete vidět, že její obličej je asymetrický a její rty jsou příliš úzké. Není dokonalá. Navíc díla akademických malířů vždy znázorňují Venuši a jiné nahé ženy velmi nesměle. Tahle žena se dívá přímo na nás. Je vnímavá, přemýšlí a dokonce čelí našemu pohledu. A proto si myslím, že diváci měli potíže s pochopením této malby. Není žádná možnost, jak při pohledu na ní předstírat, že jde o krásu. Stojíme před její smyslností. Nelze prohlásit: "Jenom se dívám na výtečný obraz Venuše, ideální krásy." Zde je přítomná skutečnost nahé ženy. Je to dokonce ještě neotesanější, protože tahle žena je kurtizána, tedy prostitutka. Jméno Olympia bylo v té době u prostitutek v Paříži časté. Také zde vidíme služebnou Olympie, jak jí podává květiny, které nejspíš právě přišly od jednoho z jejích podporovatelů, jednoho z jejích klientů. Museli jsme, stejně jako klient, vkročit do pokoje a vylekat kočku stojící v nohách postele i obě postavy. V tomto obraze je nemravnost velmi důležitá, protože znamená víc než pouhé upuštění od mytologie, konfrontuje totiž Paříž 19. století její vlastní zkažeností. Když používáme slovo prostitutka, máme na mysli postavu z nižší třídy a zde vidíme ženu, která je očividně prostitutkou z vyšší třídy. Reakce soudobého tisku byla poměrně krutá. Tisk napsal, že vypadá jako mrtvola. Jako kdyby byla mrtvá. Manet ji černě obtáhl a její tělo příliš nevymodeloval. Je zajímavé, že některé z karikatur, které tento obraz napodobily, zvýraznily stín na rukách a nohách. A některé noviny dokonce psaly o tom, že má špinavé ruce. Je zajímavé, že to jsou jediná místa, která jsou důkladně vymodelovaná. Člověk by očekával, že výrazné modelování na nahé ženě bude na břiše, nebo okolo prsů. ale tato místa Manet ponechal skutečně plochá. Místa, na kterých vidíme stín jsou nečekaná. Tisk interpretoval její ruku jako přitažení pozornosti k její sexualitě, i přestože po staletí byly ženské akty malovány s rukou položenou v rozkroku. Zmínila jsi plochost jejího těla a někteří historici umění dokonce řekli, že je jako vystřižená z papíru. Ale Manet v řadě svých prací odmítá jasnou artikulaci znázorněného prostoru. Konfrontuje diváka se složitostí malby na dvojrozměrném podkladu. Dobře to lze vidět například na způsobu jakým vykukují její prsty pod střevícem. Působí to zvláštně a nám to připomíná, že tohle všechno je iluze, že ve skutečnosti je malba jenom dvojrozměrná. Je to jakési odhalení. Manet říká: "Nebudu předstírat, že tahle malba není namalována. Nepředkládám zde perfektní iluzi, tak jako to dělají umělci z akademie, v jejichž dílech nenajdete asi jeden tah štětce." On tedy volí cestu zničení iluze a chce po nás, abychom zničili svou iluzi ohledně toho, proč se na obrazy skutečně díváme. Připomíná nám, že to, co nás na obrazech zajímá, je sexualita. Ano. V tolika tradičních znázorněních aktu se na postavu můžeme pohodlně dívat, protože ona se nedívá na nás. Ale zde jsme konfrontováni jejím upřeným pohledem a uvažováním což je mnohem složitější. A to proto, že se jedná o skutečnou, současnou ženu a také proto, jak má zvednutou hlavu a jak se na nás dívá, hranatost jejího těla... Lidé v té době, v roce 1865, nevšednost obrazu rozeznali. Tohle je obraz, který je o nahotě pouze částečně. Tohle je obraz o tvorbě umění, o množství konvencí, které v umění existovali a nutili nás, diváky, uvědomovat si je, dokonce i když se díváme na tento obraz. Manet říká: "Buďme upřímní ohledně materiálů, ohledně témat, objektů, našich motivů a tužeb." Myslím si, že je to v umění velmi zajímavé. Velký literát a umělecký kritik Charles Baudelaire vyzval umělce, aby malovali krásu moderního života, a myslím, že Manet tu výzvu vyslyšel. Manet ve své tvorbě rozjímá o tom, jaká by mohla krása být v moderním světě. (hudba)