Umění 20. století
Přihlásit se
Umění 20. století (11/62) · 11:20

Wassily Kandinsky, Kompozice číslo 7, 1913 olej na plátně; Treťjakovská státní galerie v Moskvě; Hovoří: Dr. Beth Harris, Dr. Juliana Kreinik, Dr. Steven Zucker

Navazuje na 1800-1907 Průmyslová revoluce.
Jdeme se podívat na neobyčejně velký obraz ruského malíře Wassily Kandinsky, pracujícího v Mnichově v roce 1913. Toto je obraz, který se nyní nachází v Moskvě. Je to tedy rok před počátkem 1. světové války. Jmenuje se Kompozice číslo 7. Kandinsky vlastně užívá hodně abstraktní názvy, namaloval množství kompozic, namaloval množství improvizací. Půjčuje si tedy z hudby, druh názvu, je to orchestrace. Přesně tak. Jsou tam pro něj důležité aspekty. Jedním z nich je spojení barvy, hudby a dalších smyslů. Vidíme jisté zvuky a slyšíme jisté barvy. Celé dílo na nás působí téměř esteticky. Můžeme zde vnímat téměř přirozenou vazbu mezi barvou a zvukem. Všechny naše vjemy jsou propojeny mezi hudbou a malbou. Máme zde různé vjemy. Polévka chutná modře. Písmeno B je žluté. Mám s tím zkušenost z doby, byly mi tři roky a byla jsem u doktora. Doktor se mne zeptal, jak se cítím a já stále dokola vykřikovala "červená", prostě ten pocit, který se pojil s tou červenou barvou. Takže to byl můj hlavní způsob vyjádření, jak jsem pociťovala tu bolest v krku. Takže možná zde máme spojení mezi smysly. Spojení o kterém Kandinsky hovoří, že náš mozek to jaksi likviduje. Vyrosteme, porozumíme konvencím, více a více odděleni od těch primárních vazeb. Kandinski strávil velkou část svého života snahou o obnovení těchto vazeb. Podívejme se zpět na obraz, můj pohled stále těká na něj a mimo něj, zkouším se v tom najít smysl. To je zde složité, protože ne vždy víme, co dělá. Poté ale přestanu přemýšlet a spíše vnímám barvy, tahy a vjemy ze samotného obrazu. Jeho obrazy mají názvy jako 'Kompozice' a a 'Improvizace'. Měl také mnoho přátel mezi skladateli moderny. Jedním z nich byl vídeňský Arnoldem Schoenbergem Schoenberg používá tzv. zvuky věčnosti a pokud si poslechneme jeho kompozice a poté si prohlédneme Kandinského obrazy začnou nám dávat mnohem větší smysl. (hraje hudba) Když poslouchám tuto 'hudbu věčnosti' často pociťuji snahu o to, dát zvuku tvar a nechat jej existovat jako druh abstraktní, téměř reprezentace sebe sama. Vidím zde také spojení mezi tím, co v této době umělci jako Kandinsky tvořili. Myslím, že ta oddělenost té reprezentace od přírodního světa, ať už je to zvuk a hudba, oddělené od narativní skladby, či je to.. Ale hudební skladba, myslím hudba, kterou dáváme na piedestal, tedy ta klasická vždy nabízí příklady. Například Beethovenova 6. symfonie evokuje bouři, ale jedná se spíše o popis přenášené abstrakce. Ale když se dostaneme k 'hudbě věčnosti', poté více pociťujeme uvědomělost, reprezentaci a odkaz hudby, který poté více zapadá do sebe-uvědomělé abstrakce na obraze. Sama jsi to nyní zmínila, onen významný druh rozlišení mezi hudbou a obrazem. Umění se vždy pokoušelo být tím, čím není. Naopak hudba se dokázala historicky více shodnout se svou další abstrakcí. Huba velmi specificky mění náladu a dovolí nám zůstat v jiném prostoru. Evokuje různé emoce a vede nás na nové místo. Naopak Schoenberg se poslouchá nepohodlně. Něco, co není příjemné, cítím prostě fyzický diskomfort, což se mi sice nelíbí, ale je to součástí myšlenky malby v tomto období. Moderna počátkem 20. století zkouší způsobovat jakési narušení. Myslím, Co je na té věčnosti, disonanci v obrazech Kandinského. V jeho liniích, směrech, které nepůsobí natolik harmonicky. Jako v tomto obraze, kde máme různé směry. Části vzájemně kolidují a vytváří disonanci. Co je na modernismu, že si žádá narušení melodie a harmonie a vnímá rozpor jako lepší reprezenaci. Kandinsky se snaží evokovat svůj zážitek z barev nebo tvarů. Vytváří osobní moment, nepůsobí odkazem, není naturalistický. Není to o přesném zobrazení, aby most vypadal jako most. Je to o pocitech, které evokuje. Kam směřujeme? Jak se cítíme? Nevím co tam je, horizont, linie hranice? Nevíme co to je a to je právě pointou. Zdá se, že je to obraz konfliktu forem, potlačuje naši touhu asociovat s krajinou zátiším nebo abstraktní reprezentací. Dostává nás do bodu, kdy bereme tuto hypotetickou formu a barvu vážně. Ať již vnímáme samotný konflikt v abstraktním zobrazení. Červená oproti žluté, modrá se zelenou. Stejné je to s hudbou, kterou jsme nyní poslouchali. Má konflikt ve zvuku. Je v tom něco o moderním světě. Nemáme pocit sounáležitosti. Naopak v klasické hudbě máme přímý vztah, že věci vycházejí ze středu a dále se rozkládají, nedrží pohromadě. Jak řekl Yates: "Věci se rozcházejí". Svět nemá ten směr, který by to vysvětlil. Který by reprezentoval lidské bytosti a jejich místo ve Vesmíru. Je velice lákavé pouze říct, je ok 1913, 1. světová. Je to tom se vymanit. Musíme být opatrní. Jedná se o svět, který je v krizi. Myšlenku apokalypsy nelze pominout. Můžeme zde opravdu cítit, že Kandinsky pracuje s myšlenkami apokalypsy. Sleduje zde zničení a znovuzrození. Což bylo pro umělce vždy lákavé téma. Je také futuristou. Pro dosažení něčeho nového, musíme zničit to, co již existuje. Takže to přemalovali a vytvořili utopii. Ano, která to nahradí. Co je úžasné je, že toto je doba před 1. světovou válkou po které se mnohé změní. A poté si uvědomí - To nebyl dobrý nápad. - Proč to měnit. Navíc existuje technologie, která toto umožní. Máme automatické zbraně. Podívejme se na vše co se děje. Lidé jsou zmrzačení, znetvoření. Nejdou zpět, Nemají vize, které je přiblíží k novým pravdám. Vidí pouze, jak k sobě dokáží lidé být zlí. Takže je to moment před tímto. Utopická myšlenka o tom, co nám apokalypsa přinese. Jaká je její vnitřní pravda. Je zde také náboženský a duchovní aspekt. Kandinsky dělal duchovní umění 2 roky před tím, než namaloval tento obraz. Což evokuje spojitost mezi barvou a vírou. Moderní svět pro něj duchovnost ztratil. Ztratil onu nevinnost, emoce... Hlavně tu primární emoci, kterou by apokalypsa mohla opět nastolit. Že kultura je nám svým způsobem zcizena, což je velmi primitivistická myšlenka. Tato malba mi přijde, ty barvy, to spojení všeho, co se odděluje na kusy a poté zase dává dohromady. Když si dovolím, aby barvy, linie a tvary naznačovaly pocity. Chutě nebo vůně. Poté si můžu tento obraz opravdu vychutnat. Má v sobě onu svobou, sama jsi zmínila expresionismus, což se zásadně liší od jeho pozdější tvorby, Kde jsou věci více systematizovány a objasňovány. Zde je krásný pocit invence. Je to obrovské až pohlcující dílo a jeden si říká "Je to prohlášení". Symfonii. - Čím déle jej pozoruji, tím více mu rozumím. Ale je velice složité si tento obraz opravdu užít. Je to drsná malba. Což tak bylo myšleno. Je to také těžký moment a stále jím je. Duchamp a Warhol, modernismu i postmodernismu je již za námi a tento obraz je stále velice obtížný. Tak dnes vnímáme i Schoenberga. Říká nám toho mnoho. To ano. (překlad: lemura05@seznam.cz)
video