Umění 20. století
Přihlásit se
Umění 20. století (31/62) · 7:27

Giacometti, Náměstí, 1948 Muzeum Moderního umění

Navazuje na 1800-1907 Průmyslová revoluce.
(hudba) Nacházíme se ve čtvrtém podlaží Muzea moderního umění, a stojíme před malou schránkou, která chrání "Náměstí", dílo švýcarského umělce jménem Alberto Giacometti z roku 1948. Je překvapivě zvláštní co se týče materiálu, bronzu, a jakoby hrdinského spojení drobných, nuzných a smutně působících postav. Přesně. U vchodu do muzea spatříte pod schody impozantní Rodinovu sochu Balzaca. Je z bronzu. A k tomuto gigantickému bronzovému dílu, vystavenému na Raspailově bulváru v Paříži, lidé vzhlíží, a je až extrémně heroické. Potom je tu celá skupina soch v jezdeckém stylu. Ale tady máme tyhle maličké postavy. Jsou jedinečné. Váže se k nim úžasný příběh, který se týká Giacomettiho, jež byl jeden z disidentských surrealistů před druhou světovou válkou a uprchnul, aby mohl ve Švýcarsku s přáteli navštívit svou matku, když se nacisté stávali hrozbou, a zůstali zde po dobu války. Během pobytu pracoval na svých sochách. Na konci války je přivezl zpět, a přivezl je v malých krabičkách od sirek. Malé krabičky od sirek obsahovaly jeho celé dílo z doby války, a tyto figurky jsou ještě menší než ty, které tu vidíme. Tyto figurky jsou tak maličké, drobné, že se zdají neustále nedosažitelně vzdálené. Je vtipné, že i když jsou tak malé a neví se, kdo jsou i co se týče jejich těl, tak přece jen rozeznám, že toto je ženská postava. A pěkně zřetelná. Čtyři mužské postavy, a zřetelná ženská. Ale myslím, že je zajímavé, že je zmenšil, a přesto se dají rozlišit pohlaví. Dosáhl toho skrze boky, prsa... A oblečení. A vlasy, ale i - pokud jste obeznámeni s Giacomettiho poválečnou tvorbou, všimnete si, že jeho mužské postavy často kráčí. A tato ženská postava jen stojí. Taky jsem si toho všimla. A její nohy - je skoro jako Kroisos, postava ze starověkého Řecka. Nohy jsou těsně u sebe, a paže jsou jakoby přilepené... Archaická řecká socha. Přesně tak, přilepená stranou, zatímco muži jsou pohybliví. Tohle je velmi vážné rozlišení, které vyjadřuje svou interpretací pohlaví. Vadí mi to. Mně taky. Zajímalo by mě, co to znamená... No, působí svázaně. Obávám se, že tím myslí něco, co mi moc radosti neudělá. (tichý smích) Ne, mám podezření, že přesně tak to vlastně je. Působí svázaně. Přesně, je tu cítit pohyblivost mužů ve městě, a nedostatek její pohyblivosti. To se dá těžko říct, protože všechny postavy jsou vzdálené. To ano. Osamocené a izolované, a ona taky, ale ještě víc. Zamysleme se nad tímto dřívějším znázorňováním žen. Mám na mysli ta nejslavnější, samozřejmě, "Žena s podříznutým krkem", kde je postava, která působí jako znásilněná a posléze zavražděná žena, leží na zemi roztažená, s rukama v bok. Dokonce je tu ještě větší násilí, protože nejen, že na ni bylo očividně zaútočeno, ale je také napůl hmyzem, přesněji je jako kudlanka nábožná. Aha, někdo, kdo by zabil svého partnera, že? Jedna z myšlenek, kterou měli surrealisté ve veliké oblibě. Ano, vypadá, jako by jen klidně stála, a tak, svým způsobem, čeká na oběť, na muže, kteří kráčí kolem ní, na muže. Člověk přemýšlí, jestli se tyto postavy spolu setkají, nebo, pokud by se začaly hýbat, jestli by kolem sebe prošly, každá svou cestou, takže by na sebe nakonec vůbec nenarazily, ale jen se minuly. Je to zajímavé osamělé společenství, že? Víte, koho mi to hodně připomíná? Připomíná mi to Georgese Seurata. No, myslím, že to tak je. Protože postavy jsou osekané jen na největší nezbytnosti, a i tak se na nich dá něco rozpoznat, a v zobrazení vnějšího světa jsou velmi izolované. Francouzský filozof Sartre napsal úvod k první větší Giacomettiho poválečné výstavě. Jedna z věcí, které Sartre napsal, byla o způsobu, kterým Giacometti znázorňoval vzdálenost a znovuzískání izolace postavy v návaznosti na koncentrační tábory, v návaznosti na tábor, ve kterém sám Sartre krátce byl, kde se těla neustále dotýkala, a veškerý osobní prostor nebo izolace byly odstraněny. To je pravda, a těla se stala něčím, co na sebe navzájem určitým způsobem působilo. Pravda. Řekl, že celé nekonečné týdny jste na sobě měli neustále něčí stehno nebo paži, a to, co Giacometti znovu získává, je odstup, a tím i autonomii a možnost v jednat prostoru. Ale také to má samozřejmě obzvláště silný význam, pokud ženská postava tu možnost jednat nemá. To mi připomíná jeden popis v díle Mautze, jak jeho otec musel uprostřed noci jít na toaletu - myslím, že byl v Dachau - a aby se na ni dostal, musel překračovat těla. Sartre nebyl v koncentračním táboře v Německu, ale prý byl ve vězení, alespoň krátce... Je to vtipné, protože to působí jako velmi dystopický pohled na lidství, ale v tomhle kontextu je to spíš utopické. Nejsem si jistý, jestli tam je skutečně tolik pozitivního, ale mám na mysli jakýsi komplex různých druhů negativního. Dobrá. (hudba)
video