Mark Rothko, No. 3/No. 13, 1949 olej na plátně (MoMA)Přednášejí: Dr. Beth Harris, Dr. Steven Zucker

(hudba) Nacházíme se v Muzeu moderního umění ve 4. patře, které se věnuje abstraktnímu expresionismu a stojíme před obrazem No.3/No.13 od Marka Rothka z roku 1949. Abstraktní expresionisty nebavilo vymýšlet názvy pro obrazy, byl to takový problém modernismu. To ano. Kompozice číslo... Nechtěli tím ohrozit smysl obrazu. Tato dvojznačnost je velmi důležitá pro umělce 20. století. Zajímalo by mě, jestli to jméno vymysleli kurátoři, když přemýšleli, jak se ten obraz vlastně jmenuje, a proto říkají No.3/No.13. Nevědí. Vůbec netuším, jak to bylo. Je to zvláštní, protože Rothko je takový umělec, že i když jsem se zrovna nezajímala o abstraktní obrazy, ty Rothkovy jsem vždy milovala. Mají silný základ, jakousi intenzitu. Tu úžasnou melancholii. Myslím, že jsem ani netušila, proč se mi líbily. Myslím, že Rothko by rád slyšel, co mi říkáš. Chtěl na lidi zapůsobit. Vzpomínám si na citát: "Kdyby lidé pochopili mé malby, plakali by před nimi." Ano, myslím, že tak působí. Je to pocit, jako když vyhlédnete vitrážovým oknem v gotické katedrále. Něco neuvěřitelně úžasného. Co v nás vyvolává tyhle pocity? Je toho spousta, je to ta horizontálnost, jak se světlo formuje zezadu, jako by byl obraz bez okrajů, jen balancoval. Když jsi to zmínila, znělo to, jako bys mluvila o Mondrianovi. Také vidíte jakoby pod barvu, něco vystupuje... Jakási nedokončenost. Je to proces. Úplně cítíte Rothkův pokus najít si cestu malbou. Teď zníš jako bys mluvil o Cezannovi. Některé prvky opravdu jsou jako od Mondriana nebo Cezanna, což vás zpočátku ani nenapadne. Toto je ten typ obrazu, před kterým stojíte a nevíte co dělat. Docela mi trvalo na tohle přijít: tyhle malby vypovídají o prostoru více než o barvě. Barvy jsou tu důležité, to je zjevné. Jsou úžasné. Má to formu, mírně zamlženou,která existuje v prostoru vlastní struktury. To dává smysl. To o horizontálnosti bylo zajímavé, protože se jedná o horizontální malby, i když je to vertikální obraz. Ale vytváří vyplněný prostor ve vlastním smyslu, v té těžkosti černé. V tom černém mrakovitém obdélníku. A protože je vysoko, přitahuje vás a je o to silnější. Je to jako by vás přímo vtahoval dovnitř. Ale zároveň to svisle utlačuje tu krémově bílou barvu a černou linku i tu zelenou barvu pod tím. Malba je taková tíživá. Ale úžasně prosvětlená. Podle restaurátorů už ale barvy vybledly a mě by zajímalo, jak obraz vypadal, když byl hotov. Musel úplně zářit. Velmi intenzivně. Tento náš dojem, že i když je obraz hotový, pořád je v procesu - jak tomu Rosenberg říkal "akční malba". K Rothkovi tento termín většinou nepřiřazujeme, protože je takový soustředěný a vyrovnaný. Když přemýšlíte o akční malbě, napadne vás Pollock pobíhající po plátně. Připadá mi, že proces hledání je dočasný. Je spoután s umělcem a jeho zkušenostmi při malování tohoto plátna. Pravost plátna je ukotvena v této znalosti. Hledání a cítění, ano. Je tu takový obrat k duchovnu. Přesně tak, je to vnitřní projev. Zajímavé je, že příští generace umělců bude odmítat tento koncept. Je to jako psychoanalytický vývoj, snaha vymanit se z evropského surrealismu. Oprostit se od Junga a Freuda,... Mít čistě americký způsob vyjádření, získat nová měřítka a prostor. Warhol jen ukazoval svou reakci se svou Campbellovou polévkou. Ano, i Rauschenberger a Jasper ukazovali jen svou výpověď, že umění není jen o nadpřirozenu. V mnoha směrech je to nádherný a výmluvný projev romantismu. To bych řekla. (hudba)