Umění 20. století
Umění 20. století (35/62) · 3:57

Gordon Bunshaft - Skidmore, Owings and Merrill, Lever House (390 Park Avenue, New York City) Hovoří: Dr. Matthew A. Postal a Dr. Steven Zucker

Navazuje na 1800-1907 Průmyslová revoluce.
Zdraví Vás Steven Zucker společně s Matthew Postalem, což je historik v oboru architektury. Právě se díváme na Lever House, stojíme na Park Avenue, 53rd Street v New York City. Lever House is jednou z významných a věhlasných poválečných budov. Je to úžasná budova. Je perfektní. Byla zrestaurována před několika lety architekty, kteří ji navrhovali - Skidmore, Owings a Merril. Takže přivedli zpět, no ne původní tým, ale původní firmu. Hlavní projektant Gordon Bunshaft zemřel, ale i tak měli k dispozici původní plány. A mohli to vrátit tam, kde to bylo. Je to tak nedotčené. Je to o světle, je to reflexní budova. Co dělá tuto budovu tak významnou? Je to první sklěněná budova s nenosnou závěsovou stěnou na Manhattanu. Tato budova je teď v záplavě dalších, o hodně větších budov, které jsou též skleněné a ocelové. A jak tato budova vypadala původně v roce 1952, poté co byla dokončena? Umíš si představit, když tato budova byla dokončena, všechny ostatní budovy, které ji obklopovaly byly postaveny z cihel a kamenů. Ta opravdu musela vynikat, to muselo být něco ohromně zásadního. Jak je možné, že ta společnost byla odvážná natolik, aby udělala něco tak mimořádného? A to nezmiňuji Skidmora, Owingse a Merrila. Myslím, že to mělo hodně co do činění se sponzorem. Jeden z hlavních úředníků v Lever byl muž zvaný Charles Luckman. Nejenomže byl Luckman architekt, on byl také v Johnson Wax, kde pracoval společně s Frank Loyd Wrightem na jejich vlastních ústředích. Tak to je velice zajímavé. Poprvé v životě viděl hodnotu, kterou může mít opravdu inovativní architektura na firmu a způsob , jak zajistit, aby firma byla veřejně známou. Souhlasím, je to rozhodně hodně o veřejnosti. A opravdu, Lever toho velice zajímavě dosáhla, ta budova ukazuje čistotu, říznost a ostrost. A tento pocit byl ještě silnější, když byla budova dokončena, jelikož vápenec v cihlách budov, které obklopovaly Lever byl tak o 30 až 40 let starší v tu dobu a pravděpodobně by potřeboval důkladné vyčištění. A tak, tato budova je úžasná, s reflexním zeleným a jasným sklem, ten ocelově upravený hliník, a pak je tam ten krásný mramor, toto je bílý mramor, který ještě víc zesílí pocit modernosti, a jakoukoli formu svého průmýslového charakteru. Je to opravdu velice přesný ve své geometrii, způsobem, jak je to vývážený. Ta budova je ve skutečnosti postavena ze dvou budov, že? Jsou tam dva profily. Jeden horizontální a druhý vertikální. Samozřejmě, je to vlastně jednotné fyzicky, ale vizuálně to opravdu vypadá jako dva objekty, jeden zaseknutý do druhého. Skoro jakoby se jeden vznášel nad druhým. Přijde mi to, jakoby jeden vyrovnával ten druhý. Takže, rozvíjel Gordon Bunshaft opravdu své vlastní nápady, nebo tam byly nějaké, které si půjčoval? Odkud tohle tvrzení pochází? To je ve hvězdách. Když se podívám na tuto budovu, radši než na jeden zdroj bych poukázal na dva různé zdroje. A těmi jsou myšlenky francouzského architekta Le Corbusiera a Miese van de Rohea. Oba dva se zajímali o porozumění industriální kultury a tím chci říct, že architektura v té době byla docela zastaralá a velmi historická, ve svém pohledu. A proto je velice zajímavé, že máme Američana, který uvedl do praxe tyto evropské myšlenky. Jak to vlastně fungovalo? Světová krize 30.let, druhá světová válka. Jsme jedním z mála míst, kde člověk mohl zkusit uvést tyto myšlenky do praxe. Ale nyní jsme ve firemním prostředí, že? Používaly tyto nápady v OSN rok nebo dva dříve ale tohle poprvé, co americká korporace přijala tyto nápady Tak trochu nastavili trend. Jedna z věcí které mě velmi zajímají na této budově, je interiér, který je zároveň exteriérem. Protože víte, když se podívat na budovu z protější ulice Je to vodorovná deska, je to svislá deska, ale pak přijdete na dvůr a celý prostor se vám otevře Kde jinde v New Yorku si můžete sednout v centru...
video