Umění 20. století (24/62) · 6:03
Mondrian, Kompozice č. 2 s červenou a modrou, 1929 Piet Mondrian, Kompozice č. 2 s červenou a modrou, olej na plátně, 1929 (původní datum částečně vymazáno; chybně přemalováno Mondrianim v roce 1925). Olej na plátně, 15 7/8 x 12 5/8" (40.3 x 32.1 cm) (The Museum of Modern Art) Hovoří: Dr. Beth Harris, Dr. Steven Zucker
Navazuje na
1800-1907 Průmyslová revoluce.
hraje piano Nacházíme se v Muzeu moderního umění a díváme se na Mondrianiho kompozici č. 2 s červenou a modrou datovanou do roku 1929. I dnes vlastně plátno uvádí chybně 1925 s malými inciály autora. Víš, umělci to někdy dělají. Dělají chyby. Steven: Dělají a hlavně, když se vracejí a snaží se datovat obrazy, které namalovali dříve. Díváme se na skutečně těžký obraz. Myslím tím, že obraz... a název je dokonalý odkaz. Toto je přímočará forma. Tenhle obdélník je bílý a modrý a červený a černý a to je vše. Je to svým způsobem neuvěřitelné, čistá abstrakce. A je divoké to uvidět při příchodu z předcházející místnosti, kde jsou Monetovy Lekníny a obrazy od Vuillarda a Bonnarda... Které jsou všechny naturalistické. Tahle přímá, figurativní, západní tradice a potom vejdete sem a je to modernismus. Je to tak strohé. Je to modernismus a zdánlivě... A bílé zdi galerie vypadají jinak. Všechno vypadá jinak. I rámy jsou neuvěřitelně sporé. Neuvěřitelné. Ani nevím, zda jsou vůbec svým způsobem zarámované. Ano, jsou skoro ploché. Jak se divák dostane k významu obrazu jako je tento? Myslím tím, zda se na něj můžete jen podívat a určitým způsobem něco cítit? Stačí to, nebo je to něco, co skutečně chceme rozebrat z hlediska umělce. Myslím, že pravděpodobně oboje. Myslím, že přítomnost dřívějšího Mondrianiho v galerii, obrazy, které vypadají více jako analytický kubismus, vrhají určité světlo na Mondrianiho používání mřížky zde. Ano, protože ve skutečnosti Mondrian začal kopírovat přírodu daleko přímějším způsobem. Někdy s divoce symbolickou barvou. Ale ve skutečnosti to pomáhá, když se podíváte na tyhle mřížky, u kterých Mondrian skončil, porozumět, že začal tím, že se opravdu díval na analytický kubismus a díval se na to, jakým způsobem padá objekt na zem. A způsob jakým země mezi formami se ve skutečnosti stává navždy přítomná, navždy mocná. Tohle jsou nádherné obrazy. Stromy? - Přesně - Ano stromy. Kvetoucí jabloně například, kde obloha mezi lukami se svým způsobem ztělesňuje , svým způsobem zpřítomňuje, ve skutečnosti jsou větve samy osobě ohromující. Myslím, že s tím začal Picasso na obraze Slečny z Avignonu, kde je prostor mezi postavami... a možná dokonce Cézanne... je tak hmatatelný jako obsahy samotné. Konverzace ve skutečnosti není v zásadě o jabloních, ale o tom, co se děje na plátně. Tento druh velmi formální diskuse. Tohle je systém, který nazval neoklasicismus, ne? A máme tuto neuvěřitelně omezenou paletu, očividně. Primární barvy. Správně a černou a bílou. Ačkoli, když se podíváte na pravý dolní roh, ta bílá, ten obdélník je... Vypadá trochu šedivý. Je trochu našedlý a nevím, zda je to původní, zda je to úmyslné, ale Mondrian byl velmi pečlivý. Víte, že ve skutečnosti je zajímavé, že když se zblízka díváte na toto plátno, je to hodně jako Malevich. Má to ve skutečnosti ten lidský dotek. Nezastírá své tahy štětcem. Ne, tahy štětcem můžete vidět. Není to malířské. Ne, ale v tom svým způsobem zjednodušeném formátu plátna to ve skutečnosti vypadá jako kdyby to získalo složku tam, kde je to malířské dokonce i v tomto kontextu, kde jako u Delacroix by tohle samozřejmě nebylo. Víte, je to... Nejsou to tisky Andy Warhola. Ne, je to ručně udělané. Proč vybrat primární barvy? Proč používá černou? Myslím, že je to kvůli čistotě. Myslím, že se snaží dostat k elementárnímu druhu čistoty a také k určité elementární rovnováze. Myslím tím, že když tohle vidím, vidím modrou v některých ohledech na daném místě a červenou na daném místě ohraničenou černými mřížemi skoro jako by to byla mřížka vitrážového okna. Ale zároveň vidím další věci, daleko komplexnější věci se začínají dít tam, kde se modrá tlačí dopředu. Červená v tom smyslu může být vidět spíš v hlubokém prostoru. Myslím, že je tam neuvěřitelný druh hry harmonie, která existuje ne jen jako levo-pravá rovnováha, ale jako vertikální rovnováha a dokonce možná rovnováha související s tím, co se pohybuje směrem k nám a co v tom smyslu vytváří iluzi prostoru. Černá obvykle ustupuje, ne? To ano, ale v tomto případě může ustupovat, ale může být také svým způsobem výztuží vepředu, ve které jsou umístěny tyhle plochy barev. Kromě toho, že tyhle plochy odmítají být plochami. Jakým způsobem? Vidím, že ta červená má skutečný objem, takový objem, který se vrací do prostoru, což je zajímavé, protože v případě Matisse, se červená často tlačí dopředu. Zde může existovat vepředu, ale také může mít nádhernou mnohoznačnost a určitou vizuální plastičnost. Myslím, že se skutečně pohybuje dozadu. Zeptám se tě. Proč se Mondrian tolik zajímá o čistotu v tomto okamžiku, v roce 1925 nebo 1929, tolik se zajímá o rovnováhu, tolik se zajímá o redukování věcí na jejich základní elementy. Zamysli se nad tím, co se děje ve světě ve 20. letech. Evropa měla... Tady máme holandského umělce. Právě se vrátil z první světové války. Evropa byla zdevastovaná. A domnívám se, že existoval tento neuvěřitelně utopický nápad, že umění může mít určitý druh síly, která může ve skutečnosti vytvořit na světě harmonii. Jaksi přetvořit budoucnost lepším způsobem. Je to skutečně utopické. Pokud může vytvořit rovnováhu a harmonii v našem okolí, v naší architektuře a v našich obrazech, v našem vizuálním a fyzickém světě... prostředí Potom snad můžeme mít harmonii v politice a v celém životě. Domnívám se, že tato vize dává smysl, ale je velmi těžké ji znovu získat. Cítím, jak jsme nyní tolik vyčerpaní. Jsme. Existovalo určité hrdinství. Pocit možnosti. A to, že umělec mohl být součástí té transformace nyní vypadá svým způsobem trochu bláhové. Je to mimořádná nadějnost a a je to mimořádně ironické vzhledem k tomu, že tenhle člověk prožil ne jen první ale v zásadě i část druhé světové války. Ano. hraje piano
0:00
6:03