Hitler a nacisté nastupují k moci .

V posledním videu jsme skončili v roce 1924. Hitler je ve vězení. Jeho slavný mnichovský pivní puč z roku 1923 selhal. Sedí ve vězení a píše Mein Kampf. Když se dostane z vězení, nacistická strana je zakázána. Velká část ekonomických problémů, díky kterým bylo svržení vlády možné, konkrétně hyperinflace ve Výmarské republice, už byla v době, kdy Hitler opouštěl vězení, pod kontrolou. Byla vydána nová měna, která byla mnohem stabilnější. Do jisté míry tak nacisti a Hitler začínali od píky. I v této době se ale Hitler těší rostoucímu vlivu. Je to slavný řečník. Čím dál víc lidí o něm ví a následuje ho. Během několika dalších let je vydána jeho kniha a v průběhu několika let se jí prodají desítky tisíc výtisků. Z větší části je to ale v německé politice stále relativně malý aktér. Nyní se posuneme do konce 20. let. Nacisti získávají víc vlivu. V roce 1929 dochází ke globální změně světového hospodářství. Začíná velká hospodářská krize. Jako první znak toho, že se blíží velká hospodářská krize, je často brán krach na burze v říjnu 1929. Slavný Černý pátek. Značí začátek nejen americké, ale i globální hospodářské krize. Celý svět zachvátila krize. Kdykoliv dojde ke krizi hospodářství, extremistické strany nabývají na síle. Ať už to jsou strany jako nacisté, které často považujeme za krajní pravici nebo za velmi nacionalistickou stranu, nebo strany extrémní levice, které stojí proti kapitalistickým systémům a podobně. Do voleb v roce 1930… Tím mám na mysli volby do parlamentu. V Německu se parlament nazývá Reichstag. Reichstag. Já vím, že to vyslovuju špatně. Ve volbách do Reichstagu nacisté poprvé získávají významnou část hlasů. Získávají zhruba 18 procent hlasů a tomu úměrné zastoupení v parlamentu. To značí začátek toho, že se nacisté v německé politice stávají důležitými hráči. Pak se dostáváme do roku 1932. Hospodářská situace se nezlepšuje. Naopak se stále zhoršuje. 1932. Adolf Hitler dokonce kandiduje na prezidenta. Tehdejším prezidentem byl Paul von Hindenburg, kterého proslavila Hindenburgova linie a později výbuch vzducholodě Zeppelin. S Ludendorffem byl v 1. svět. válce jedním ze dvou velitelů něm. vojenských sil. Prezidentem Výmarské republiky je od roku 1925. V roce 1932 sice dosáhne znovuzvolení, ale Hitler také zaznamenal úspěch. Hitler získává 35 procent hlasů. Hitler v prezidentských volbách získává 35 procent hlasů. Výmarská republika měla zvláštní systém. Nebyl to prezidentský systém jako v USA, a nebyl to ani čistý parlamentární systém, jako v současném Německu. Prezident byl nezávisle volen a měl jisté pravomoci. Parlament byl také nezávisle volen. Snažili se sestavit koalici, aby mohli zformovat vládu. Není třeba připomínat, že v roce 1932 už byl Hitler významným aktérem. Nacisté také měli mnoho křesel v parlamentu. V roce 1932 bylo voleb do parlamentu hned několik. My jsme právě mluvili o dvou z nich. Aby mohli zformovat vládu… Aby našli kabinet a kancléře, což je v podstatě předseda vlády… Máte volby a různé strany získají různé množství hlasů. Pokud žádná strana nezíská většinu, tak strany musí sestavit koalici, která většinu mít bude. Takže během vyjednávání mezi stranami probíhá spousta handrkování. „Nesestavíme spolu koalici? Pokud to uděláme, někdo z mojí strany může být třeba ministrem zahraničí. Někdo z vaší strany může být kancléř a mohli bychom zformovat koalici, abychom se zhostili vlády.“ Ani po dvou volbách do parlamentu ale není sestavena koalice. Dvoje volby. Jsou to volby do parlamentu, ne ty prezidentské. Hindenburg je stále prezidentem, ale Hitler vykazuje dobré výsledky. Ale máte dvoje volby do Reichstagu, ve kterých nikdo nezískává většinu. Není většinová koalice. A nacisté jsou nadále důležitými aktéry. Získávají v Reichstagu na síle. V roce 1933 tu máme menší krizi. Jak se dostáváme do roku 1933, máme tu menší krizi, Nemáme žádnou vládu. Nemáme kancléře, kabinet, kteří by se starali o exekutivu, kteří by fungovali jako vláda země, protože nedošlo ke zformování koalice. Výmarská ústava umožňovala jednu zvláštní věc. Umožňovala prezidentovi jmenovat vládu, kabinet a kancléře, kteří by ani nemuseli reprezentovat to, co se děje v parlamentu. Paul von Hindenburg je přesvědčen, že… Sice moc Hitlerovi nefandí, ale je přesvědčen, že Hitler je jeho protivníkem a pokud udělá z Hitlera hlavu přechodné vlády, může pomoci alespoň trochu národ uklidnit a sjednotit. Za těchto podmínek by snad šlo udělat volby do parlamentu, ze kterých by vzešla většinová koalice a moc by převzala, řekněme, legitimnější vláda. Takový je názor Paula Von Hindenburga a podle něj i koná, ačkoliv nacisté stále tvoří pouze menšinovou stranu. I když nebyli součástí žádné větší koalice, Paul Von Hindenburg, který nemá Hitlera v oblibě, ho jmenuje kancléřem. V lednu je tedy Hitler jmenován kancléřem, což je v zásadě předseda německého Reichstagu. Pak přichází únor a začínají se dít velmi velmi velmi zajímavé věci. V únoru 1933 vypukl požár v budově Reichstagu v Berlíně. Takže tady vidíme budovu Reichstagu, která je v plamenech. Tohoto pána našli přímo na místě činu. Jmenuje se Marinus van der Lubbe a je holandským komunistou. Vina padne na něho, jako by šlo o jakýsi počátek komunistické revoluce. To poslouží Hitlerovi jako záminka. Radí Paulu von Hindenburgovi použít nějaké své mimořádné prezidentské pravomoci, což je další zvláštnost, kterou Výmarská ústava umožňovala. Umožňovala prezidentovi ve výjimečném stavu omezovat občanská práva. Tady se jednalo o krizovou situaci, a tak to Paul von Hindenburg udělá. Po tom, co k požáru došlo, ho nacisté přesvědčili, aby schválil Dekret o požáru Reichstagu. Ten dává vládě mimořádné pravomoci omezit občanská práva. Vše se do této chvíle odehrávalo v mezích zákona. Takovýto proces Výmarská ústava dovolovala. Občanská práva jsou tedy omezena. Vzhledem k tomu, že neexistuje žádná koalice, komplikuje se nám situace, kdy Hitlerova vláda má být pouze přechodnou. V březnu se nám blíží další parlamentní volby, u kterých lze doufat, že se snad utvoří většinová koalice. Jenže za situace, kdy jsou občanská práva potlačena, si dokážete představit, že nacisté se svými polovojenskými útvary začnou ostatní strany zastrašovat. Začnou ve svůj prospěch ovlivňovat průzkumy veřejného mínění a zastrašovat své protikandidáty. Březnové volby se tudíž začnou vyvíjet masivně ve prospěch nacistů. Ve volbách se jim tak podaří získat 44 procent hlasů. To pořád nestačí, aby mohli sami vytvořit vládu, stále nejde o většinu. Jsou ale tou největší stranou v Reichstagu a mohou utvořit většinovou koalici. A dá se asi říci, že i když šlo o volby plné zastrašování, tak mohou nyní legitimně vytvořit vládu na základě většinové koalice a Hitler zůstane kancléřem. Ale pak tento nový parlament schvaluje Zmocňovací zákon, který je v podstatě dodatkem k Výmarské ústavě. Ten dává kabinetu, přesněji kancléři, který je hlavou kabinetu, neomezenou zákonodárnou moc na následující 4 roky. Poskytuje tedy zákonodárnou moc… Nesmíme zapomenout, že občanská práva jsou omezena, takže Reichstag v podstatě přenechává zákonodárnou moc kancléři, kterým je náhodou Hitler. Prezident na něho byl schopen do určité míry dohlížet, pak ale Hindenburg následujícího roku umírá. Tak má po omezení občanských práv a po Zmocňovacím zákonu Hitler neomezenou moc. Hitler a nacisté v podstatě úplně ovládají německou vládu. Od této chvíle je Hitler diktátorem a nacisté začínají urychleně jednat. Vyhrožují ostatním stranám, používají násilí, posílají lidi do vězení. A v červenci 1933… Jednají tedy skutečně velmi velmi rychle, v červenci 1933 jsou pouze nacisté zákonem povolená strana a víceméně ovládají vše. Když se Hitler dostal k moci, asi si kladete otázku, kdo způsobil ten požár. Hitler už byl kancléřem, takže by stejně asi našel jinou cestu, jak uchvátit moc. Ačkoliv existovaly důkazy, které naznačovaly, že za požárem stál Marinus van dar Lubbe, obviněni byli komunisté a celý incident sloužil jako záminka k udělení větší moci vládě, hlavně nacistům. Jde o jednu z těch velkých otázek historie s nejasnou odpovědí. Najdou se lidé, kteří si myslí, že šlo prostě jen o komunistické spiknutí. Možná Marinus van der Lubbe opravdu jednal na vlastní pěst a jen náhodou padl do rukou Hitlerovi, který ho dokázal využít. Jiní historici tvrdí, že ve skutečnosti to udělali nacisté za účelem vytvoření výjimečného stavu. A Marinus van der Lubbe byl zkrátka v téhle záležitosti loutkou. Jde tedy o nejasnou historickou otázku, ale neoddiskutovatelné je, že mezi 1919 a 1933 se Hitler změnil z nevýznamné osoby v diktátora Německa.