Druhá světová válka (7/9) · 9:27
Mussolini se stává předsedou vlády .
Navazuje na
První světová válka.
Benita Mussoliniho se na začátku 20. let 20. století v Itálii dostal k moci rychle a z historického hlediska docela překvapivý. Dejme to do historického kontextu. V roce 1915 byl Mussolini vyloučen z Italské socialistické strany, protože nesouhlasil s postojem strany k italskému vstupu do války. Oficiální postoj strany byl, že 1. světová válka je imperialistická válka, a Itálie nemá proč do ní vstupovat, že Itálie by měla zůstat neutrální, ale ve straně bylo více nacionalistických elementů a Mussolini byl jedním z nich. Říkal, že to je šance Itálie, jak získat slávu, je to šance Itálie, jak vybudovat impérium. Za to byl v roce 1915 vyloučen ze socialistické strany a rozhodl se založit si svoje vlastní seskupení, které nazval „Fasci d'azione rivoluzionaria“, o něm mluvím ve videu o fašismu, ale často se jí říkalo „Milan fascio“. Bylo to seskupení, která bylo silně nacionalistické, a bylo pro vstup do války. Itálie nakonec do války vstoupila, ale nebylo to nutně kvůli těmto lidem, ti tehdy byli ještě dosti nevýznamnou skupinou. Zmiňuji to, protože je z toho vidět, že dokonce již před válkou měl Mussolini velmi silné nacionalistické sklony a měl sklon zakládat organizace sympatizující s nacionalismem a nazýval je fasci. Používal pojem fasci. Je to výraz, který byl používán dávno před Mussolinim, a označoval jakýsi spolek revolucionářů, spolek lidí, kteří usilují o nějakou akci. Pak se účastní války jako voják a potom, co válka v roce 1919 skončila, se rozhodl seskupení zreorganizovat a začít jej znovu vést. Tentokrát ji nazval „Fasci di Combattimento“. Fasci di Combattimento, což se dá doslova přeložit jako liga bojovníků. Tehdy to nebyla ani formální strana, ale spíše seskupení pár stovek lidí. Viděl jsem odhady, že se v ní shromáždilo asi 200 lidí. Spojovala je silně anti-socialistická ideologie. Je to ironické, protože Mussolini byl před válkou členem socialistické strany, ale seskupení mělo proti socialistickou a silně nacionalistickou ideologii. Chceme-li pochopit, odkud se bere tato silně antisocialistická nebo antibolševická ideologie, musíme se na to dívat v tehdejším italském a evropském kontextu. Uvědomme si, že se Ruská říše rozpadla v 1. světové válce, a že v ní nyní vládli komunisté. Panoval strach, že se komunismus rozšíří po celé Evropě. Nejsilnější stranou v Itálii byla Italská socialistická strana, a Itálie měla levicově orientovanou vládu. Je tu touha reagovat a zastavit to zdánlivé šíření socialismu či komunismu. Ti hoši to nevidí jako: hej, sejdeme se spolu, popovídáme si a snad zkusíme jít do voleb. Chtějí lidi aktivně k něčemu nutit. Chtějí lidi aktivně zastrašovat, a seskupení, které z toho vzniknou, jsou silně anti-socialistické a stavějí se proti levicově-orientované vládě. Nosí černé košile a často se jim proto říkalo Černé košile. Nebudu to psát černě, protože byste to neviděli, a tak použiji modrou barvu. Tyto černé košile byly velmi volně organizovaná seskupení, kterým se často říkalo fasci, byli to často mladí muži, kteří se shromažďovali ve městech po celé Itálii a prohlašovali, že věří v antisocialistickou ideologii, a že se chtějí chopit zbraní a socialisty zastrašit, zastrašit lidi z levice. Tak tu máme tyhle Černé košile, polovojenské seskupení, které se začíná všude objevovat. V roce 1919, to chci zdůraznit, to byla seskupení velmi malá velmi malá, velmi nevýznamná, ale jejich vliv roste. Vzniká stále více a více fasci po celé Evropě. Ne po celé Evropě ale po celé Itálii. Je to něco, co v Itálii přitahuje hlavně mladé muže. Sám Mussolini je velmi strhující řečník. Je to mimořádná osobnost. Někdy to, co říká, nedává logický smysl, ale ve skutečnosti apeluje na lidské city, že je silný vůdce, někdo, za kým by chtěli jít. Ve dvou krátkých letech se posouváme do roku 1921. Seskupení Fasci di Combattimento se nyní proměnilo v opravdovou národní stranu, a přejmenovalo se na nacionalisty čili na Národní fašistickou stranu. Italsky se to takto neřeklo. Italsky to byla Partito Nazionale Fascista a její vůdčí postavou byl Mussolini. Byl zvolen do Poslanecké komory spolu s několika dalšími fašisty, ale byla to pořád docela malá strana. Ale již si uvědomovali, že získávají podporu, stali se jednou z hlavních stran, ale přesto, že byli známější, tak se nezřekli používání síly a zastrašování. Přecházíme do roku 1922 a všechno se to děje velmi překotně, ale v tomto roce není Itálie v dobré situaci. Lidé nejsou spokojeni s levicovou vládou, cítí, že vláda je slabá a není schopná obrátit hospodářskou situaci, nastolit pořádek, vidí, že extrémní levice má příliš velkou moc, že se příliš stávkuje, že země není správně řízena. Střední třída a elity s tím nejsou spokojeny. Proto fašisté získávají stále více a více stoupenců. Některé bychom mohli nazvat civilními stoupenci, ale také získávají více a více fašistických seskupení, která vznikají. Ukazují, že jejich používání násilí může někdy skutečně pomoci k dosažení cílů, kterých slabší vláda nemůže dosáhnout. V roce 1922 se jim podařilo potlačit stávky a vyvolali dojem, že pomáhají obnovit pořádek. A tak v říjnu 1922 se shromažďuje 40 000 fašistů s Mussolinim v čele a v zásadě přijdou na nápad, že by měli pochodovat na Řím, a že by měli požadovat silnější vládu. A tak v říjnu dochází k pochodu na Řím. Viděl jsem několik odhadů počtu účastníků tohoto pochodu na Řím a ty, jež jsem viděl, jsou kolem 200 tisíc. 200 000 fašistů pochoduje na Řím. To v podstatě způsobí pád tehdejší vlády a předseda vlády musí odstoupit. Král jmenuje Mussoliniho předsedou vlády. Mussolini je nyní předsedou vlády. Je to raketový vzestup, který je založen na nespokojenosti lidí s vládou orientovanou doleva a na touze lidí mít silného vůdce, který by měl charisma jako Mussolini. Na každé fotografii, na které ho vidíme, má tento přísný vzhled a dělá dojem opravdu silného člověka. Stal se nejenom předsedou vlády, ale získal i diktátorské pravomoci. Zákonodárci mu skutečně na rok dají diktátorské pravomoci. Jen na jeden rok a tak mu tehdy ještě nemůžeme říkat diktátor. Přijde to až za několik málo let, ale v zásadě mu dali absolutní moc. Může schvalovat zákony, jak ho napadne, a je zajímavou historickou otázkou, proč byli zákonodárci ochotní mu svěřit diktátorské pravomoci a proč králi vyhovovalo, aby se tento poměrně silný hráč stal premiérem s diktátorskými pravomocemi. Rozumím tomu tak, a jsem zvědav, co mi k tomu řeknete, že to, co bylo ve vzduchu, byla touha… Nebo na jedné úrovni to byla touha, zvláště středních tříd a elit, mít silného vůdce nebo snad někoho, kdo by mohl zavést pořádek a obnovit slávu země. Navíc ho podporovali Černé košile, ta polovojenská organizace, která byla rozptýlena po celé Itálii a mohla zastrašovat jeho odpůrce. Lze si představit, že někteří zákonodárci chtěli po mnoha letech slabé vlády podpořit silného vůdce, ale navíc možná cítili, že je Mussolini zastrašuje, aby mu dali absolutní moc.
0:00
9:27