Francouzská revoluce 4 Vzestup Napoleona

Minule jsme skončili s "Vládou teroru", která v podstatě trvala od dubna 1793 do července 1794, kdy byl sám Robespierre popraven. Vypadalo to tedy, že Francie má to nejhorší za sebou a zvláště z pohledu Francouzů to byla pravda. Přesuňme se tedy do roku 1795. Francie si ve válkách s ostatními zeměmi Evropy vede dobře. A uzavírá mír s Pruskem a Španělskem. Mír s Pruskem a Španělskem. Zbývají tedy poslední dva hlavní nepřátelé, Velká Británie a Rakousko. Francie se pomalu vypořádává se svými nepřáteli a to pro ni bylo v podstatě vítězství. Francie tedy se svou obrovskou armádou občanů, kterou vytvořila, zvítězila. Toto se odehrálo v roce 1795. V srpnu 1795 (napíšu to jinou barvou) v srpnu 1795 je schválena ústava nové republiky. Ta byla ratifikována hlasováním lidu, které Francii oficiálně učinilo republikou. Král už není potřeba. Byla ustanovena vládní skupina, v níž výkonnou moc měla skupina pěti direktorů. Tato skupina se jmenovala Direktorium. Nebyl jeden prezident, ale pět direktorů. Pět direktorů. A zákonodárný orgán... A toto je důležité, protože se jednalo o první dvoukomorový zákonodárný orgán ve Francii, měl dvě komory. Byl tvořen Radou pěti set, což se dá přirovnat ke sněmovně reprezentantů v USA. Měl 500 členů. 500 reprezentantů. A byl to dvoukomorový orgán. Měl dvě komory tak jako Kongres v USA. Rada pěti set a pak tady byla Rada starších s 250 reprezentanty. A srovnáme-li to se systémem v USA, Rada starších se dá přirovnat k Senátu. Kandidáty do Direktoria navrhovala Rada pěti set Radě starších, která pak vybrala pětici direktorů. 5 lidí, kteří ve Francii v podstatě představovali výkonnou moc. Věci se rýsovaly dobře. Ale i když vyhrávali ve válkách, v zemi byl stále velký neklid. Byli tady royalisti. Británie stále činila potíže. Velká Británie útočila na západní části Francie. V Paříži byli royalisté. A pak v říjnu 1795 došlo k povstání royalistů. Royalisté chtěli zpátky krále. Nebo byli proti revoluční vládě. A do velké míry nebyli nespokojeni jen kvůli tomu, že král byl sesazen, ale také kvůli tomu, že byli vyloučeni z Direktoriátu. Direktoriát vyloučil royalisty. Předtím, než se mohl Direktoriát zformovat nějakým významným způsobem, měli jsme royalistické povstání v Paříži. Royalistické povstání v Paříži. A zaútočili na Tuileries. To je to samé místo, na které si můžete pamatovat z dřívějších videí jako místo, kde byli král a královna v domácím vězení. A později byli přepadeni revoluční vládou. To je na té malbě napravo. To bylo jen před třemi lety. Stalo se to v roce 1792, když dali krále a královnu do vězení. Ludvíka XVI. popravili jen pár měsíců poté. Teď to bylo naopak. Místo, aby revolucionáři v Tuilleriích obléhali royalisty, revoluční vláda v Tuilleriích byla sama obléhána. A situace pro ni nevypadala dobře. Zdálo se, že royalisté jsou v přesile. Naštěstí pro revoluční vládu, v jejích službách působil mladý, velmi ambiciozní generál... ...vlastně zatím ještě kapitán, který se účastnil obléhání Tuillerií, při kterém byli zadrženi Ludvík XVI. a Marie Antoinetta. Tenkrát řekl, že se mohli před obležením zachránit, kdyby jen král měl lepší dělostřelectvo. Nezapomínejte, byl to kapitán dělostřelců. V této hodnosti se poprvé proslavil a to při obléhání Toulonu, kde efektivním využitím dělostřelectva dokázal potlačit povstání. O tři roky později, v roce 1795 byl svědkem scény, kdy se sídlo revoluční vlády v Tuilleriích chystali dobýt royalisté. Napoleon využil svých zkušeností a dokázal rozmístit dělostřelce tak, že mohl použít tzv. kartáčové střely. Něco jako déšť kulek, vystřelený z kanonu. A i když přesila royalistů byla značná, dokázal jejich řady zkosit střelbou z děla. Protože i když měli početnější vojsko, Napoleon měl ta děla. Jedno vám nakreslím. Máme dělo a munice byla ve skutečnosti složená ze spojených menších kousků, proto se tomu říkalo kartáčová střela. Vypadá jako hrozen vína. Po vystřelení se kusy rozletěly do všech směrů. Umíte si představit, jak zranily nebo zabily všechny, kdo stáli v cestě. Tak dokázal Napoleon zachránit revoluční vládu a umožnit Direktoriu získat moc. Zkrátka Napoleon byl zase jednou ve správnou chvíli na správném místě. Byl velmi schopný, dobrý taktik. Ano, byl egoistický, samolibý, ale dobře věděl, co dělá. Stal se ještě slavnějším. Díky této události ze dne 5. 10. 1795, kdy Napoleon dokázal zachránit revoluční vládu. Datum je 13. Vendemiaire. Říkám to asi špatně, každopádně jsme v říjnu podle fancouzského revolučního kalendáře. Napoleon se stal ještě větším národním hrdinou. Nebo dokoce revolučním hrdinou. Národní hrdina. Lidé si začínali uvědomovat, že tento člověk rozhodně ví, co dělá. Ale Direktoriu se příliš nelíbilo, že by měl získat větší moc. Zjevně byl ambiciozní, navíc schopný, a mohl by se nakonec stát hrozbou pro samo Dierktorium. Dali mu určitou moc, ale daleko od Francie. Dostal na starost tažení do Itálie. Tak Napoleon získal velení v armádě. Nezapomínejte, Francie pořád bojuje s Rakouskem a Velkou Británií. Napoleon je velitelem vojenských sil v Itálii. A je nesmírně úspěšný. Sice na nejméně důležitém bojišti, kde se Francie střetává s Rakouskem, ale zase na rozdíl od ostatních generálů na jiných frontách, Napoleon byl ten, kdo se ukázal nesmírně vynalézavým člověkem a výborným taktikem. Prostě skvělý generál, který v Itálii všem nakopal zadek. A stává se ještě slavnějším. Znají ho všichni. Nakonec Rakousko uznává, že Francii neporazí, že na ni vojensky nemá. A tak v říjnu 1797 uzavřou mír. Italské tažení probíhalo v roce 1796. Když to shrneme, Napoleon zachránil revoluční vládu v roce 1795, v roce 1796 nakopal všem zadek v itálii a roku 1797 Francie uzavřela mír s Rakouskem. Zbývá už jen Velká Británie. I když později se ukáže, že mír s Rakouskem dlouho nevydrží. Mír s Rakouskem - Campo Formio. To si zapiště. Mírová smlouva z Campo Formio. Je to sice mír, ale Francie zvítězila. Další francouzské vítězství. A jediný zbývající nepřítel je Velká Británie. Hlavní problém byl v tom, že Británie měla převahu na moři, měla nejlepší námořnictvo. Francie a Napoleon zvlášť si nemohli dovolit střetnout se s Británií na moři. Vzniklo kontroverzní rozhodnutí. V roce 1798 a nezapomeňte, Direktorium nechtělo Napoleona ve Francii. A tak mu řekli: "Jsi oblíbený, jsi vynikající generál, běž a dělej, co je podle tebe dobré udělat." Napoleon se rozhodne, že napadne Egypt. Lidé si nejsou jistí, co je cílem této strategie, nicméně v roce 1798 Napoleon odjíždí z Toulonu přístavu, který pomohl dobýt. Cestou dobyje Maltu a nakonec dorazí do Egypta, aby ho dobyl také. Existuje názor, že jeho přání dobýt Egypt mohlo souviset s přípravou na podlomení britské moci v Indii. Doufal, že získá spojence mezi muslimy v Egyptě a pak si možná spřátelí muslimy v Indii, zejména Sultána Tipu, se kterým snad chtěl jednat o spolupráci proti Britům. Ale to je jen teorie, možná trpěl velikáštvím a chtěl porazit Egypt, protože to kdysi byla velice mocná říše. V roce 1798 tedy Napoleon táhne do Egypta, tady máme k tomu obrázky. Dokázal Mamelucké síly, které tenkrát ovládaly Egypt, rozdrtit. Mluvíme o Bitvě u pyramid. Napoleon zase slaví úspěchy až na jeden problém. Do Egypta si přivezl 20 tisíc vojáků samozřejmě na lodích. Ti tam s přehledem vítězí, ale Francie je pořád ve válce s Británií. Britové, dominantní síla na moři vyšlou loďstvo s Horaciem Nelsonem v čele. Ten připluje k "zaparkované" francouzské flotile a prostě ji zníčí. Nelson zničil francouzské lodě v Bitvě na Nilu. Tady je obrázek, vidíte Horatia Nelsona. Horatio Nelson a vyobrazení Bitvy na Nilu. Důsledek bitvy byl ten, že Napoleonova osobní armáda, dvacet tisíc mužů, se teď nedostane z Egypta. Napoleon neví, co jiného by mohl udělat. Je v Egyptě v pasti a tak se vydá do Damašku a Sýrie. Tam působí chaos, armáda páchá násilí, vypaluje, plení a tak dále, ale pořád zůstává otázka, jak se vrátí domů? Umíte si představit, že samolibému a ambicioznímu Napoleonovi moc nezáleží na tom, co se stane s jeho vojáky. Když dostal v roce 1799 příležitost, prostě je opustil a odjel. Což hodně svědčí o jeho povaze. Byl ochotný nechat celou svoji armádu v Egyptě a v Sýrii napospas Osmanům a smrti. A sám se nenápadně vrátil do Francie. Pořád mluvíme o roce 1799. Roku 1799 se Napolen vrací do Francie. Zapište si v roce 1799 je Napoleon zpět ve Francii. A když se vrátí, vidí, že Direktorium je neuvěřitelně nepopulární. A to ze stejného důvodu jako každá jiná vláda ve Francii v této době. Obyvatelé mají pořád hlad, Francie je pořád chudá země. Všimněte si, přes všechno, co tady vyprávím, pořád nikdo nevyřešil problém, že Francie nemá peníze a lidé dál hladoví. Jsme v době násilí, válek a Direktorium je velice nepopulární. Existuje několik direktorů, vlastně byli tři, kteří se chtějí spojit s Napoleonem, jenž je nesmírně oblíbený, a plánují překvapivý úder. Způsob, kterým hodlají přijít k moci je ten, že rezignují a pak řeknou zákonodárcům, zasedajícím v Tuilleiích, že se chystá spiknutí Jakobínů a oni jsou v nebezpečí. Navrhnou jim, aby se ukryli na zámku západně od Paříže, Tady je Paříž, tam se obvykle schází, ale teď se mají přesunout mimo město. A zákonodárci to udělají. Dostanou slib, že je tam ochrání Napoleon a jeho armáda. Jakmile jsou zákonodárci na určeném místě, Napoleon je osloví s tím, že jejich moc není legitimní. Zdá se, že on sám chce převzít vládu. Zákonodárci jej násilím vyženou z místnosti, načež Napoleonův bratr ukáže na jeho modřiny a oznámí strážím před budovou, že uvnitř došlo k násilí a stráže musí zakročit a zavést pořádek. Přesvědčí je, vojáci vtrhnou dovnitř a vlastně rozeženou Radu pěti set. Tedy zákonodárný sbor Francie je rozpuštěn. Napoleon stojí v čele armády, která rozehnala zákonodárce, a tím získá možnost, spolu se dvěma direktory, uchvátit moc. Stanou se třemi konzuly. Vytvoří Konzulát, tedy nový orgán výkonné moci. Brzy budou mít i vlastní ústavu. Tato chvíle je okamžikem, kdy Napoleon skutečně přebírá moc ve Francii. I když měl původně dva spojence, podaří se mu manipulací dosáhnout titulu První konzul. Tím se stává jediným vládcem Francie. Tak jsme došli přes Francouzskou revoluci od roku 1789, kdy Francii vládl absolutistický král Ludvík XVI. , až k roku 1799, kdy po deset let trvajícím krveprolití, revolucích a kontrarevolucích, moc ve Francii získává Napoleon Bonaparte.