Počátky naší kultury
Přihlásit se
Počátky naší kultury (1/6) · 11:12

Řekové a Peršané Porovnáme civilizace Řecka a perské říše. Všichni máme radost, že západní kultura je potomkem právě Řecka, že? Nebo možná ne. John popisuje dvě starověké velmoci od Sókrata k Platónovi a od Dareia ke Xerxovi. A to vše bez použití záběrů z filmu 300: Bitva u Thermopyl.

Navazuje na První civilizace.
Zdravím, jmenuji se John Green a sledujete Rychlokurs světové historie. Dnes se zaměříme na porovnání civilizací. Nemáme tu však příliš mnoho glóbů? Hned lepší. Dnes si povíme o totalitních Peršanech a posvátných řeckých demokratech. To už všichni známe. Proběhlo pár válek mezi polonahými lidmi v dobré kondici. Peršané byli ti zlí, Řekové ti hodní. Sókratés a Platón byli úžasní, Peršané filozofy ani neměli. Západ to všem natře! Ale takhle to nebylo. (hudba) Začněme Persií, která se stala vzorem pro despocie po celém světě. Tedy s výjimkou... Mongolů. (hudba) Většina našich znalostí o Persii pochází od cizích autorů, kteří o ní psali, a jejich dílo dnes nazýváme historií. Mezi první skutečné historiky patří Herodotos, v jehož knize Perské války se o Peršanech nemálo píše. Fakt, že Herodotos byl Řekem, je důležitý kvůli možnému historickému zkreslení, ale o tom až za chvíli. Perská dynastie Achaimenovců. Achaimenovců? Minutku. Počítač: Achaimenovci. Jak se píše, tak se vyslovuje John: Jak se píše, tak se vyslovuje? Takže, dynastie Achaimenovců byla založena roku 539 před naším letopočtem Kýrem Velikým. Ten pomocí svých nomádů dobyl většinu Mezopotámie, včetně Babylonie, čímž byla ukončena smutná epizoda židovských dějin jménem babylonský exil. Kýros si tím zajistil místo v Bibli. Jeho syn Darios byl však ještě významnější. Rozšířil Persii na východ do poříčí Indu, na západ do Egypta a na sever do Anatolie. Mimochodem, v Anatolii se nacházeli iónští Řekové. I kdybyste nebyli Peršané, byla Persie docela příjemným místem. Jednak Peršané vládli tolerantně. V dobytých královstvích si králové a další elity mohli ponechat své tituly, pokud byli věrní perskému králi a platili daně. Perský král byl proto znám jako král králů. Daně navíc byly nízké. Peršané stavěli dobré cesty a zavedli koňskou poštu. Herodotos o ní napsal, že "Pokud jde o řádné plnění úkolů, nezastaví ji sníh, déšť, vedro ani tma." Také byli nábožensky tolerantní, přičemž vyznávali zarathuštrismus, což je první monoteistické náboženství. Právě zarathuštrismus přišel s dělením na dobro a zlo, které všichni známe. Tedy dělení na Boha a Satana či Harryho a Voldemorta. Peršané se však nesnažili konvertovat ostatní ke své víře. Zarathuštrismus navíc zapovídal otroctví, takže o otroctví v Persii téměř nikdo neslyšel. Pokud byste si tedy měli vybrat, kde v 5. stol. př. n. l. žít, Persie by byla nejlepší volbou. Pokud tedy nevěříte Herodotovi a Řekům. Řeky všichni známe. Architektura, filozofie, literatura. Samotné slovo muzika pochází z řečtiny. A obdobně i mnoho dalšího z naší kultury. Dodnes se hlásíme ke kultuře stvořené řeckými básníky, matematiky, architekty a filozofy. A pochází od nich mnohé myšlenky od demokracie po vtipy o prdění. Řekové nám dali první řádný soupis minulosti. Slovní zásobu, pomocí níž mluvíme o politice. A také idealizovanou demokracii, která vznikla popisem athénské vlády. Pane Green, Pane Green, mluvil jste o vtipech o prdění? Proč se nezeptáš na dórský, iónský a korintský sloup? Nebo na Platonovu alegorii o jeskyni? Ne, jen samý fekální humor. Je čas na dopis? Dobrá. Dopis. (zvuk prdnutí) Stane! Pro Aristofana. Milý Aristofane. Dobře, kouknu do přihrádky. Ale Stane. Falešný psí výkal? Jak promyšlené. Takže, Aristofane. Dobrou zprávou je, že 2300 let po své smrti jsi stále docela slavný. Přestože se dochovalo jen 11 z tvých 40 her, jsi zván otcem komedie a mnoho vědců zkoumá tvé dílo. A špatná zpráva. Tvé hry jsou sice skvěle přeložené a naprosto úžasné, ovšem studenti je nechtějí číst. Vždy si stěžují, "proč musí číst ty kraviny." To pro tebe musí být zvlášť těžké, protože si se vždy snažil zesměšnit nudné kraviny. Hlavně ve formě divadelních tragédií. Navíc si často použil skutečné výkaly, např. když si sbor v Acharňanech představoval postavu, která házela výkaly na básníka, jehož si neměl rád. Ty, Aristofane, který si napsal, že pod každým kamenem je politik. Že bohatství je nejlepším z bohů. Ty, který si napsal následující rozhovor. Chci, aby všem náležela část všeho a vše bylo společné. Již nebude bohatých a chudých. Začnu tím, že pozemky, peníze a vše soukromé učiním společným. Ale kdo bude obdělávat půdu? Otroci. Aha. A přesto tě považují za pouhý úkol, za dřinu. Takhle vypadá skutečná tragédie. Na druhou stranu jsme vyřešili otroctví. Trvalo to jen 2.000 let. S pozdravem John Green. Když mluvíme o vrcholu řecké kultury (o době Panteonu a her od Aischylose) mluvíme o Athénách 4. stol. př. n. l. Tedy těsně po perských válkách. Řecko neznamenalo jen Athény. Řekové žili v městských státech skládajících se z města a okolí. Ve většině z nich existovala nějaká forma otroctví a ve všech bylo občanství omezeno na muže. Pardon, dámy. Každý městský stát měl vlastní formu vlády. Od velmi demokratické, pokud jste nebyli ženami či otroky, po úplné diktatury. Lidé se považovali za občany svých měst. Až do perských válek neexistovalo nic, co by bylo možné považovat za Řecko. Mezi lety 490 a 480 př. n. l. Peršané bojovali s řeckými městskými státy. Součástí války byla bitva u Thermopyl, v níž bojovalo 300 Sparťanů, pokud věříte Herodotovi, proti 5 milionům Peršanů. A také bitva u Marathonu, který se nachází 40 kilometrů od Athén. Důvodem války byla athénská podpora již zmíněných ionských Řeků, kteří v Anatolii povstali proti Peršanům. To rozhněvalo perského krále Xerxese, který vedl dvě tažení proti Athénám, které povolaly na pomoc ostatní řecké státy. V důsledku společného řeckého vítězství se Řekové začali považovat spíše za Řeky než Sparťany, Athéňany, atd. Athény se de facto staly hlavním městem Řecka a následně zažily zlatý věk, jak tu dobu nazvali historici. Tehdy se událo mnohé. Vznikl Parthenon - chrám, později kostel, následně mešita, poté zbrojnice a nakonec zřícenina. Byla to doba Perikla, jehož slavná pohřební řeč opěvovala athénskou demokracii způsobem, který by dnes zněl povědomě. Podle zákonů mají všichni rovná práva, i přes své osobní rozdíly. Když je někdo schopen vykonat pro obec něco dobrého, není mu jeho postavení na překážku. A když dáme dohromady vznešenou rétoriku s nepopiratelnou silou a krásou umění a filozofie, které vznikly v Athénách, není těžké považovat je za základ západní civilizace. Pokud s tímto souhlasíte musíte být rádi za řecké vítězství. Ale i když zapomenete na otroctví a další nespravedlnosti, je tu stále problém. Musím pokračovat? Opravdu? Fajn. Ten problém souvisí s Peloponésem. Periklova pohřební řeč pochází z konce peloponéské války, třicetiletého konfliktu mezi Athénami a Spartou. Ve Spartě bylo namísto demokracie království, které fungovalo jen kvůli existenci obrovského množství brutálně týraných otroků. Ovšem válka nevznikla kvůli snaze Athén demokratizovat Spartu. Málokterá válka je kvůli tomu vedena. Vypukla kvůli surovinám a touze po moci a Athéňané nebyli žádnými svatoušky, jak doložily rozhovory s Melianskými. Pojďme na animaci. V jedné z nejslavnějších částí Thúkydidésových Dějin P. války se Athéňané plavili k ostrovu Mélos, což byla kolonie Sparty, a požadovali, aby se jim ostrov podřídil. Melianští odpověděli, že se Sparťany nikdy nespolupracovali a že, pokud to nikomu nevadí, by chtěli být jako Švýcarsko. Samozřejmě to neřekli takto, protože Švýcarsko neexistovalo. Athény odpověděly, a teď cituji, "Silní dělají, co dělat mohou, zatímco slabí trpí, co trpět musí." Nutno dodat, že toto není příliš demokratický či osvícený názor. Tento výrok je některými považován za první jasné přijetí tzv. realistické teorie mezinárodních vztahů. Dle realistů je v interakcích mezi národy, lidmi či kulturami rozhodující to, kdo má moc. Kdokoliv ji má, může ostatní donutit k víceméně čemukoliv. Co tedy meritokratičtí athénští demokraté udělali, když je Melianští zdvořile požádali o uznání neutrality? Zabili každého dospělého muže a zotročili všechny ženy a děti. Takže ano. Sókratés nám dal svůj typ dialogu, Sofoklés nám dal Oidipa, ale řecké dědictví je dosti nejednoznačné. O to víc kvůli vítězi peloponéské války, jímž se stala sparťanská diktatura. Vážně díky za tenhle malér. Otázka zní. Vyhráli perské války ti správní? Většina klasicistů a obránců západních tradic vám odpoví, že samozřejmě ano. Vítězství odstartovalo kulturní rozkvět, který nám dal věk antiky. Pokud by navíc perská monarchie vyhrála, mohla by zaškrtit demokracii v její postýlce a vést k většímu množství samovládců. To je možné. Na druhou stranu však zvažme 3 věci. Připomeňme, že pod Peršany se žilo docela dobře. a v posledních 5.000 letech nalezneme mnohem více úspěšných a stabilních říší než demokracií. Dále, pod Athéňany se nežilo zas tak dobře. Obzvláště pak ženám a otrokům. A jejich vláda byla značně zkorumpovaná. Athénská vláda koneckonců neodvozovala svou moc od občanů, ale od názoru, že mocní mají vždy pravdu. Ano, Athény nám daly Sokrata, ale také ho zabili. Lépe řečeno, donutili k sebevraždě. Ano, Hérodote, nejsi jediný, kdo má zkreslený pohled na minulost. Perská vláda mohla zabránit peloponéské válce, která městské státy natolik oslabila, že je otec Alexandra Velikého všechny porazil a obsadil. Poté následovalo několik krvavých válek s Peršany a další ošklivé věci. A z Řecka by nezmizela na 2 000 let demokracie. Tomu mohlo být zabráněno, kdyby se Řekové nechali porazit Peršany. Tím se vracíme k hlavní otázce lidských dějin. Jaký má život smysl? Pro tebe mám dobrou zprávu. Za 8 vteřin už ti to bude jedno. Máme usilovat o co nejdelší, nejzdravější a nejproduktivnější život? Pokud ano, lze říci, že Řecko mělo perské války prohrát. Ale možná bychom měli žít pro nějakou vyšší myšlenku, za níž stojí za to se obětovat. V tom případě sláva Athén ještě nevybledla. Alespoň ne zcela. To je skutečná otázka. Jaký je smysl života? Jakou chceme společnost? O co bychom měli v životě usilovat? To nejsou snadné otázky, ale najít na ně odpověď zkusíme až příště, kdy si povíme o Buddhovi Na viděnou.
video