Počátky naší kultury (6/6) · 11:35
Římské císařství. Nebo republika. Nebo... co vlastně? Jak se z Římské republiky stalo Římské císařství? Prsty v tom měl Julius Caesar. A byl proto na podlaze senátu 23krát bodnut. John vysvětlí přechod od městského státu k impériu v méně než 12 minutách. Senát, lid, Řím, císařský řez, juliánský kalendář i Pompeius, to vše sem patří.
Já jsem John Green, tohle je Rychlokurs světové historie a dnes si budeme povídat o starověkém Římě, který samozřejmě vznikl, když dvě absolutně nevymyšlená dvojčata vychovaná vlky, Romulus a Remus, založila město na sedmi pahorcích. Pane Greene, pane Greene, co znamená SPQR? To znamená "sklapni pusu kvapně, rošťáku". Znamená to Senatus Populusque Romanus (SENÁT A LID ŘÍMSKÝ), jedno z hesel římské republiky. Dneska zabrousíme do historie velkých mužů, zaměříme se na Julia Caesara a pokusíme se odpovědět na otázku: Kdy, jestli vůbec, je v pořádku někoho 23krát bodnout? Shakespeare tuto otázku zodpovídá tak, že římští senátoři zabili Caesara, protože by jinak zničil republiku, ale i kdyby to byla pravda, stále musíme zvážit, zda a) římská republika stála za záchranu a b) jestli ji Caesar skutečně zničil. Jedna z věcí, která pomohla římské republice vydržet, jak ve skutečnosti, tak v představivosti, byla rovnováha. Podle řeckého historika Polybia: "Tři formy vlády, monarchie, aristokracie a demokracie, fungovaly všechny pospolu v Římě. A nebylo lehké s jistotou rozlišit, zda byl celý stát aristokracií, demokracií či monarchií." Jádrem tohoto smíšeného systému byl senát, skupina zákonodárců vybraná ze skupiny elitních rodin. Řím byl rozdělen do dvou tříd, na patricije, malou skupinu aristokratických rodin, a na plebeje, prakticky všechny ostatní. Senát byl cosi jako směsice zákonodárců a obřího poradenského sněmu. Jejich hlavním úkolem bylo nastavovat pravidla konzulům. Každý rok senát ze svých řad zvolil dva konzuly, kteří byli něco jako hlavní výkonná moc Říma. Museli být dva, aby se mohli navzájem kontrolovat a také aby se mohl jeden postarat o Řím, zatímco ten druhý bojoval ve válkách a dobýval nová území. Navíc byly dvě další kontroly moci. Zaprvé: Jednoroční funkční období. Kolik škody se dá napáchat za jeden rok, že? Ledaže jste ředitel Netflixu, pak zničíte společnost za dva týdny. A zadruhé: Když senátor jednou sloužil jako konzul, měl zakázáno znovu se stát konzulem na dalších 10 let. I když to bylo, jako když si řeknete, že sníte jen jedno burrito z Chipotle týdně, ale pak uděláte pár výjimek a najednou tam jste každý den, a ANO, vím, že mají guacamole navíc, PROSTĚ MI DEJTE VÍC! Ale zpátky k Římanům. Římané také měli diktátora, člověka, který vzal v případě ohrožení republiky věci do svých rukou. Modelem tohoto obětavého římského vládce byl Cincinnatus, generál, který se vzdal pohodlného důchodu na své plantáži, převzal velení v armádě, porazil každého nepřítele, se kterým bojoval, pak se vzdal velení a vrátil se na svoji farmu ujištěn, že jednoho dne po něm bude pojmenované 2. největší město v Ohiu. Pokud by Američanům zněl tento způsob vlády povědomý, je to, protože George Washington byl silně ovlivněn Cincinnatem, když zavedl ideu dvou období výkonu funkce prezidenta. Na scénu přichází Caesar. Gaius... Gayus? Gaius, vím to z Battlestar Galacticy. Gaius Julius Caesar se narodil asi roku 100 př. n. l. do jedné z předních rodin. Protože pocházel ze senátorské třídy, očekávalo se, že bude sloužit v armádě i senátu, a to také udělal. Zvyšoval své postavení, po období prvotřídního generálování a guvernérování ve Španělsku se rozhodl kandidovat na konzula. Aby vyhrál, potřeboval Caesar finanční pomoc, kterou získal od Crassa, jednoho z nejbohatších Římanů. Crassus měl soukromou požárnickou společnost, jejíž strategie byla asi: "Hej, všiml jsem si, že ti hoří dům. Zaplať mi a já ti s tím pomůžu." Caesar se stal konzulem v roce 59 př. n. l., poté usiloval o ovládnutí římské politiky spojením s Crassem a také dalším nejmocnějším mužem Říma, generálem Pompeiem. Jistě si Pompíka pamatujete díky fascinaci Alexandrem Velikým. Pompeius, Crassus a Caesar tvořili tzv. první triumvirát a toto společenství bylo velice výhodné. Pro Caesara. Ne tak pro ty další dva. Pojďme do Thought Bubble. Když byl rok konzulem, což obsahovalo přinutit senát schválit zákony převážně zastrašováním Pompeiovými vojsky, byl Caesar zvolen guvernérem Galie, alespoň tedy jižní části Galie, kterou Řím ovládal. Brzy dobyl i zbytek Galie, jeho čtyři armády či legie, jak je nazývali Římané, se staly jeho zdrojem moci. Caesar pokračoval v dobývání, podnikl invazi do Británie a vedl další úspěšnou válku s Galy. Zatímco byl pryč, Crassus zemřel v bitvě s Parthy a Pompeius, který se stal Caesarovým rivalem a nepřítelem, byl zvolen za konzula. Pompeius a senát se snažili Caesara zbavit velení a povolali ho zpět do Říma. Kdyby se do Říma vrátil bez armády, byl by stíhán za zkorumpované konzulování a pravděpodobně překračování pravomocí guvernéra, takže se namísto toho vrátil se třináctou legií. Překročil řeku Rubikon a řekl slavnou větu "Kostky jsou vrženy", nebo možná "Nechť je kostka vržena". Promiň, Thought Bubble, zdroje se rozchází. Caesar teď dobýval své rodné město. Pompeius měl na starost vedení římské armády, ale jako boss utekl z města pryč, a kolem roku 48 př. n. l. ovládal Caesar celý Řím a byl zvolen diktátorem a konzulem najednou. Caesar jel do Egypta, aby vysledoval Pompeia, jen aby zjistil, že už byl zavražděn agenty faraona Ptolemaia XIII. Egypt tehdy vedl svou vlastní občanskou válku mezi faraonem a jeho sestrou/manželkou Kleopatrou. Ptolemaios se snažil zavděčit Caesarovi zavražděním jeho nepřítele, ale Ceasar byl naštvaný, protože jediný, kdo může škádlit jeho brášku, je přeci jen on sám, jen to místo škádlení byla vražda. Takže se Caesar spojil (a muckal) s Kleopatrou. Dík, Thought Bubble. Kleopatra byla posledním faraonem Egypta, vsadila na Marca Špatného koně Antonia namísto císaře Mám na noze pověšené mimino Augusta. Ale ještě předtím se Caesar vrátil z Egypta do Říma, se zastávkami na poražení pár králů na východě, znovu se stal diktátorem. Pozice byla později prodloužena na deset let a později na celý život. Byl zvolen konzulem v roce 46, potom znovu v roce 45 př. n. l. a tentokrát bez druhého konzula. Tou dobou byl nepopiratelným pánem Říma a prosadil reformy, které posílily jeho postavení. Vojákům zajistil pozemky, restrukturalizoval dluhy mnoha římských dlužníků a také změnil kalendář do podoby bližší dnešnímu kalendáři. Kolem roku 44 př. n. l. senátoři usoudili, že má Caesar nad Římem přílišnou moc, tak ho 23krát bodli na podlaze římského senátu. Caesar byl náležitě překvapený, ale nikdy neřekl "Et tu, Brute?", když si uvědomil, že Brutus je jedním ze spiklenců. To byl jen Shakespearův výmysl. Spiklenci si mysleli, že jeho smrt vyvolá obnovení římské republiky. Ó, jak se mýlili. Zaprvé, Caesarovy reformy byly oblíbené u veřejnosti, která rychle začala oslavovat jeho adoptovaného syna Octavia a stejně tak jeho zástupce Marca Špatného koně Antonia a chlapíka jménem Lepidus jako druhý triumvirát. Tento byl úžasný... neúspěch, který se zvrhnul v druhou občanskou válku. Bojovali v ní Octavian a Antonius. Antonius jako špatný kůň prohrál. Octavian vyhrál, změnil si jméno na Caesar Augustus, stal se výhradním vládcem Říma, na nohu si pověsil mimino, osvojil si titul císař a začal razit mince, které ho označovaly za Divi filius, syna boha. O tom více příští týden. Přestože Augustus předstíral, že římská republika funguje, jak má, pravdou je, že on vymýšlel zákony, senát nebyl víc než razítko potvrzení. Což mi připomíná, že je čas na otevřený dopis. Filmová kouzla! Otevřený dopis římskému senátu. Ale nejdřív se podívejme, co je v tajné přihrádce. Harmonika. Stane, ty chceš, abych zahrál nějaké římské lidovky? No tak dobře. Stane, chci ti jen poděkovat za tak výborné předabování. Milý římské senáte, ať už jsi razítkoval zákony císaře Augusta nebo jsi bodal Caesara na podlaze své posvátné síně, aspoň jsi něco dělal! Nechci znít nostalgicky, nechci dobu, kdy se lidé dožívali 30, mrňavá menšina dospělých mohla volit a nejmódnější oblečení bylo povlečení na peřinu, ale proboha, něco jsi dělal! Tvůj senát byl vybírán z třídy patricijů. Náš senát tady ve Státech je volen z obstrukční třídy. Abys mě nepochopil špatně, římský senáte, byl jsi příšerný. S pozdravem, John Green. Zničil tedy Caesar republiku? Začal sérii občanských válek, zmocnil se moci sám pro sebe, rozvrátil myšlenku republiky, změnil ústavu, ale za to ho můžeme odsoudit, jen kdyby byl první. A on nebyl. Vemte si třeba generála Maria, který získal moc díky generálování a ochotě otevřít armádu chudým, kteří byli věrní jemu osobně, nikoliv Římu, a kterým slíbil půdu výměnou za dobře odvedenou službu v armádě. To samozřejmě vyžadovalo, aby Římané pokračovali v dobývání nových území, aby je mohli předávat novým legionářům. Marius byl konzulem pětkrát po sobě 60 let před Caesarem. Vezměte si generála Sullu, kdo si stejně jako Marius zajistil, že jeho armády budou věrnější jemu osobně než Římu, a kdo napadl samotný Řím, potom se stal jeho diktátorem, popravil tisíce lidí v roce 81 př. n. l., 30 let před tím, než vstoupil na scénu Caesar. Na toto můžeme pohlížet i jinak, pokud opustíme historii velkých mužů. Možná se Řím stal říší ještě předtím, než měl císaře. Vzpomínáte si na Perskou říši? Jistě si vzpomínáte, že tato říše měla určité rysy, které ji dělaly... císařskou. Třeba jednotný systém vlády, ustavičné rozšiřování armády a rozmanitost národů. Římská říše měla všechny tyto rysy mnohem dříve, než byla Římskou říší. Řím vznikl jako město, potom byl městským státem, pak královstvím a pak republikou, ale po celou tu dobu to bylo v podstatě okolí Říma. Ve 4. století př. n. l. začal začleňovat sousedy jako Latiny a Etrusky a poměrně brzo měl celou Itálii pod kontrolou, ale to ve skutečnosti není rozmanitost národů. Nic proti Italům, ale máte mnoho věcí společných, jako neustálé gestikulace. Pokud chcete mluvit o skutečné expanzi a rozmanitosti, musíme si říct něco o punských válkách. Tyto války si pamatuji především proto, že v nich Hannibal překračoval Alpy na zatracených válečných slonech, což bylo asi naposledy, kdy sloni mohli povstat a založit svoji úžasnou tajnou sloní společnost se sloními letadly a auty. V první punské válce chtěl Řím Sicílii, ta byla ovládána Kartágijci. Řím vyhrál, z čehož bylo Kartágo mrzuté, tak začalo 2. punskou válku. 219 př. n. l. napadl Hannibal Řím, pak vedl armádu přes Španělsko a potom překročil zatracené Alpy na slonech. Hannibal se svojí sloní armádou málem vyhrál, ale bohužel, nevyhráli. Za následek Římané získali Španělsko. Lidé ve Španělsku určitě nejsou Římané, i přes roli Russella Crowa v Gladiátorovi, což znamená, že v roce 201 př. n. l. byl Řím určitě říší. Třetí punská válka byla formalitou, Řím si našel záminku k napadení Kartága a úplně ho zničil, že ho dnes ani nenajdeme na mapě. Nakonec byla tato oblast a mnohem víc, začleněna do systému provincií a miliony lidí byly ovládány římskou říší. Je směšné říct, že Řím byl republikou až do Augusta, prvního oficiálního římského císaře, protože tou dobou byl Řím říší více než 200 let. Existuje důvod, proč tvrdím, že smrt republiky přišla před Caesarem a to přibližně v době, kdy se Řím stal říší. Pokud něco zničilo myšlenku římské republiky, pak to byla koncentrace moci do rukou jednoho člověka. A tím člověkem byl vždy generál. Koneckonců, nemůžete do Říma napochodovat bez armády. Proč vůbec byli tak mocní generálové? Protože Řím se rozhodl stát se říší a říše se musí vojensky rozšiřovat. Římská říše potřebovala vojensky rozšiřovat především proto, že potřebovalo novou půdu pro vysloužilé legionáře. Toto rozšiřování vytvořilo všemocné generály a začlenění rozmanitých národů usnadňovalo, aby byli loajální jemu spíše než nějaké abstraktní myšlence republiky. Julius Caesar nevytvářel císaře, vytvářela je říše.
0:00
11:35