A co na to Bůh? (5/6) · 10:52
Křížové výpravy - poutě nebo svaté války? Na křížové výpravy se evropští křesťané vydávali ve 12. a 13. století. Naše představa kruciát jako kolonizačních cest s náboženským nádechem není zcela správná. Popíšeme první čtyři výpravy a zjistíme, která byla úspěšná, která dobře míněná ale se strašlivými následky a která byla jednoduše šílená.
Ahoj, jmenuji se John Green, tohle je Rychlokurs světové historie, dnes si budeme povídat o křížových výpravách. Ach jo, Stane, vážně musíme mluvit o křížových výpravách? Nemám je rád... S křížovými výpravami, sérií vojenských výprav z Evropy na východní pobřeží Středomoří, se to má takhle: Skutečný důvod, proč v historii tak zřetelně figurují, spočívá v tom, že je neustále romantizujeme. Vytvořili jsme prosté příběhy s postavami, kterým se má a nemá fandit, a tohle všechno nekonečně zidealizovali lidé jako Walter Scott. A jsou v nich rytíři s meči a Lví srdce... Ne, Stane! Lví srdce! Díky. Začněme tím, že křížové výpravy původně nebyly "svatou válkou" Evropanů proti Islámu, ale v několika důležitých směrech byly poháněny náboženskou vírou. Pane Greene, pane Greene! Náboženství způsobuje všechny války! Představte si... Zastavím tě hned, než porušíš autorská práva, já z minulosti. Ale jako obvykle se mýlíš. Prosté čtení historie je zřídka dostatečné. Mimochodem, kdy se moje písmo tak zlepšilo? Kdyby byly křížové výpravy způsobeny bleskovým vzestupem islámských říší a touhou zachovat země Ježíše v rukou křesťanů, začaly by už v osmém století. Ale rané islámské dynastie, jako Umajjovci a Abbásovci, byly naprosto spokojené se soužitím s křesťany a Židy, dokud všichni platili své daně. A navíc, křesťanské poutě byly úžasné pro ekonomiku islámské říše. Ale poté se nová skupina muslimů, seldžučtí Turci, přesunula do regionu a dobyla svatá města a ztížila tak křesťanům jejich poutě. A přestože si rychle uvědomili svou chybu, bylo již pozdě. Byzantinci, kteří si nechali nakopat zadky v bitvě u Mantzikertu roku 1071, pocítili hrozbu a zavolali na západ pro pomoc. První výprava začala povoláním do zbroje papeže Urbana II. roku 1095. To bylo z části proto, že Urban chtěl sjednotit Evropu a došlo mu to, co my všichni víme z filmů o invazi mimozemšťanů. Nejlepší způsob sjednocení lidí je jim dát společného nepřítele. Urban svolal všechny hašteřící se rytíře, šlechtu a rozkázal svému lidu: "Jděme a pomozme Byzantincům, protože pak možná uznají mojí úžasnost a zbaví se té jejich kraviny s tím, že mě neuznávají jako papeže, a když už tam budeme, osvobodíme Jeruzalém!" Parafrázuji, mimochodem. Křížové výpravy nebyly primárně vojenské operace, byly to poutě. Teologicky křesťanství nemělo ideu svaté války. Ať se klidně válčí, ale bojování by vás nedostalo do nebe. Ale pouť k svatému místu vám v tom pomohla, takže Urban měl jak nadhodit výpravy jako poutě s trochou válčení navíc. Se svým synkem dělám každý večer něco podobného. Nekrmím tě večeří, v níž máš sušenky se zvířátky. Krmím tě sušenkami se zvířátky, v nichž máš večeři. Už je čas na otevřený dopis? Otevřený dopis sušenkám se zvířátky. Ale prvně se podívejme, co je v tajné přihrádce. Hele, jsou to sušenky se zvířátky. Díky, Stane. Ahoj, sušenky, to jsem já, John Green. Díky, že jste vynikající, ale mám šílený nápad. Možná jídla, která už jsou vynikající, nepotřebují výhodu tvaru. Proč nemohu dát svému dítěti špenát ve tvaru zvířat nebo sladké brambory tvaru zvířat, či dokonce zvířata tvaru zvířat? Dostaneme se na Mars, ale neumíme produkovat špenát připomínající slona? Cože, Stane? My jsme nedostali člověka na Mars? Stupidní svět, vždycky mě zklame. S pozdravem, John Green. Poslední mýtus k vyvrácení. Výpravy nebyly raný příklad evropské kolonizace Blízkého východu, i pokud tam na chvilku vytvořili něco jako evropské království. Pozdější po- a anti-kolonistický pohled pochází, alespoň částečně, z marxistického pojetí dějin. V případě křížových výprav se spekulovalo, že rytíři, kteří vyrazili na dobrodružství do Levanty, byli druzí a třetí synové bohaté šlechty, kteří, z důvodů evropských pravidel dědičnosti, by nezískali moc, kdyby zůstali v Evropě, ale hodně, co se týče drancování, cestou na východ. Super teorie, brácho, ale ne pravdivá. Zaprvé, většina z těch, co odpověděli na volání do zbraně, nebyli vůbec rytíři, byli chudí. Zadruhé, většina šlechty, která se vydala na křížové výpravy, byli pánové, ne jejich rozmařilé děti. Ale co je důležitější, ta analýza ignoruje náboženské pohnutky. Přistupovali jsme k náboženství jako fenoménu, třeba při rozboru toho, jak rozmarné prostředí Mezopotámie vedlo k rozmarné náladě jejich bohů. Stejně jako svět ovlivňuje náboženství i náboženství ovlivňuje svět. Někteří dnešní historici možná ignorují náboženské pohnutky, ale křižáci je proboha určitě neignorovali. Jako když lidé to slovíčko vymysleli, všichni si mysleli, že Bůh existuje. Křižáci šli do zbraně, aby ochránili Krista a jeho království. A jak lépe ukázat vaší oddanost Bohu než vyšít si kříž na rukáv, utratit přitom pěti- až šestinásobek svého ročního příjmu k vyzbrojení sebe a všech svých koní a vyrazit do Svaté země? Takže když vykřikovali "Je to Boží vůle!", aby vysvětlili důvody k výpravě, mohli bychom jim aspoň trochu věřit. A výsledky první výpravy vskutku naznačovaly, že to byla Boží vůle. Následujíc vedení kazatelů s jmény jako Petr Proutník... Petr Poustevník? Stane, vždycky děláš dějiny méně úžasné! Dobře, následujíc kazatele jako Petr Poustevník tisíce rolníků a šlechticů se přihlásily k první křížové výpravě. Začalo to trochu špatně, protože poutníci okrádali ty, které potkali. Navíc neměli pořádného vůdce, takže mezi šlechtici vládly rozpory, kdo sežene nejvíc vojáků. Důležití mezi těmito šlechtici byli Godefroy z Bouillonu, Bohemund z Tarentu a Raimond z Toulouse. Ale i přes ty hádky a zmatky byly výpravy, někteří by řekli zázrakem, úspěšné. Když dorazili do Levantu, nebojovali proti seldžuckým Turkům, ale proti fátimovským Egypťanům, kteří dobyli Svatou zemi od Seldžuků, čímž Turky poměrně naštvali. V Antiochii křižáci zvrátili patrně zoufalou situaci, když rolník našel kopí, které propíchlo Kristův bok, schované pod kostelem a tím pozvedl morálku natolik, že vyhráli. A poté udělali nemožné. Dobyli Jeruzalém, zajistili ho pro křesťanství a slavně zabili mnohé v mešitě al-Aksá. Tady křižáci uspěli částečně proto, že se turečtí muslimové, kteří byli sunnité, nehnali na pomoc Egypťanům, kteří byli šíité. Ale ta složitá vnitroislámská rivalita ubírá na úžasnosti celému příběhu, křesťané to považovali za zázrak. Do roku 1100 n. l. evropští šlechtici drželi jak Antiochii a Jeruzalém, tak latinsko-křesťanská království. Říkám latinská, abych ukázal, že než dorazili křižáci, žilo tam hodně křesťanů, jen to nebyli katolíci, ale pravoslavní. A to bude důležité za chvilku. Přeskočíme druhou výpravu, protože mě nudí, a přesuneme se ke třetí, protože to je ta slavná. Obecně řečeno, třetí výprava byla evropská odpověď na vznik nové islámské moci, nikoliv tureckého či abbásovského, ale egyptského (vlastně kurdského) sultána Saláha ad-Dína Júsufa ibn Ajjúba, na západě spíš známého jako Saladin. Potom, co si Saladin upevnil svou moc v Egyptě, chtěl rozšířit říši zabráním Damašku a poté Jeruzaléma, což se mu povedlo, protože to byl neobyčejný generál. Poté ztráta Jeruzalému donutila papeže Řehoře VIII. k svolání třetí. Tři nejdůležitější králové Evropy na tu výzvu odpověděli Filip Zbabělý intrikář II. z Francie, Richard Lví srdce I. z Anglie, a Fridrich Dramaticky se utopím po cestě, když se budu snažit vykoupat Barbarossa z nesvaté, neřímské a neříšské Svaté říše římské. Richard i Saladin byli skvělí generálové, kteří získali úctu vojáků. A třebaže z evropské perspektivy byly výpravy selháním, protože nedobyly Jeruzalém, radikálně to změnilo křížové výpravy, protože udělaly cíl z Egypta. Richard rozuměl tomu, že největší šanci na dobytí Jeruzalému by měl, kdyby napřed dobyl Egypt, ale nemohl přesvědčit žádné ostatní křižáky, aby se k němu přidali, protože Egypt měl pro křesťany menší náboženskou hodnotu. Richard byl donucen odvolat výpravu předčasně, ale kdyby vydržel do Velikonoc roku 1192, viděl by Saladina umřít. A tím by si Richard pravděpodobně mohl vyplnit všechny své křižácké sny, ale pak bychom nepotřebovali čtvrtou výpravu, že? Ačkoli výpravy pokračovaly napříč čtrnáctým stoletím, většinou se zaměřením na severní Afriku, nikoli Svatou zemi, čtvrtá výprava bude poslední, na níž se zaměříme, protože je šílená. Pojďme do Thought Bubble. Na čtvrtou výpravu se přihlásilo hodně lidí, více než 35 tisíc, a její generálové nechtěli pochodovat přes celou Malou Asii, protože ze zkušeností věděli, že je A) nebezpečná a za B) horká, takže se rozhodli jet lodí, což vyžadovalo vystavění největší námořní flotily od dob Římské říše. Benátčané postavili 500 lodí, ale poté se do Benátek dostavilo jen 11 000 křižáků, protože, víte, oni chtěli jít, ale pak se něco objevilo... atd. Lidé neměli dost peněz na zaplacení těch lodí, takže Benátčané s křižáky uzavřeli dohodu. "Pomozte nám dobýt vzbouřené město Zadar, my vás dopravíme do Malé Asie." S tím měli křižáci trochu problém, protože Zadar bylo křesťanské město, ale nakonec souhlasili s pomocí, což vedlo k tomu, že papež exkomunikoval jak je, tak Benátčany. Poté, co křižáci neuspěli v dobytí Zadaru a pořád neměli peníze, rádoby byzantský císař Alexios III. slíbil křižákům, že jim zaplatí, pokud mu pomohou, takže ti exkomunikovaní katoličtí křižáci bojovali za ortodoxního Alexia, který se brzy stal císařem v Konstantinopoli. Alexiovi ale chvíli trvalo, než sehnal peníze, jež slíbil křižákům, takže ti čekali dál v Konstantinopoli, a pak Alexia zčistajasna zbavil trůnu úžasně pojmenovaný Murtzuflos, takže křižáci zkysli v Konstantinopoli a bez peněz. Křesťanští válečníci nemohli tak úplně vyplenit největší centrum křesťanství, že ne? No, ukázalo se, že mohli. A fakt to udělali. Shromáždili všechno zlato, co mohli, všude zabíjeli a znásilňovali křesťany. Také nakradli koňské sošky, které teď zdobí katedrálu Sv. Marka v Benátkách, a nevydobyli zpátky ani píď Svaté země. Dík, Thought Bubble. Takže byste mysleli, že ta katastrofa otřásla myšlenkou křížových výprav. Ani omylem. Naopak ospravedlnila představu, že křižáctví nemusí být jen poutní záležitost, všichni nepřátelé římskokatolické církve mohli být cílem. Čtvrtá křížová výprava navíc odsoudila k pádu Byzantskou říši, která se už nikdy nevzpamatovala. Konstantinopol, stín někdejší slávy, dobyli Turci v roce 1453. Takže ve finále křižáci totálně selhali v dlouhodobém vytvoření křesťanských království ve Svaté zemi. A s příchodem Osmanů zůstal celý region pevně muslimský, stejně jako je jím vlastně dodnes. A křížové výpravy ani neotevřely komunikační kanály mezi křesťanským a muslimským světem, protože kanály už existovaly. Většina historiků se shoduje, že křížové výpravy nevyvedly Evropu ze středověku tím, že by zprostředkovaly kontakt s intelektuálními úspěchy islámského světa. Ve skutečnosti z Evropy spíš vysály prostředky. Podle mě jsou výpravy důležité, protože připomínají, že středověký svět se od toho našeho zásadně liší. Muži a ženy, kteří pozvedli kříž, věřili, že jejich práce je svatá způsobem, který dnes už často nemůžeme ani pochopit. Když se silně soustředíme na jejich hrdinství, anti-imperiální ideály nebo vnitřní politické roztržky, ztrácíme ponětí o tom, co křížové výpravy musely znamenat pro křižáky. Jak ten zvrat pouti ve svatou válku změnil jejich víru a životy. Koneckonců tohle cvičení empatie je nejúžasnější věc na studiu historie. Díky za pozornost. Uvidíme se příští týden.
0:00
10:52