Nacionalismus, imperialismus a globalizace
Nacionalismus, imperialismus a globalizace (5/8) · 12:14

Dekolonizace a vítězství nacionalismu Evropané v posledních staletích vytvářeli impéria. Po druhé světové válce se jich většina rozpadla. V Indii to proběhlo celkem nenásilně, zato v Kongu, Egyptě, Rwandě, Vietnamu, Kambodži a Laosu to tak hladké nebylo. A právě o tom bude dnešní díl.

Navazuje na Revoluce a moderní společnost.
Ahoj, jsem John Green. Tohle je kurz světové historie. Dnes budeme mluvit o dekolonizaci. Říše, které Evropané vytvořily v 19. století se ukázaly stabilní a trvalé asi jako Čingischánova říše, a vedly k státům, které známe a máme rádi. Jo, koukám na tebe Burundi. (zpěv) Vědělo, že jsi mé Burundi? Jsi všechno... (hudba) Nepřerušuj intro! Zpívám jako anděl. (hudba) Takže, pokud pokud vám není víc než 60, což není, poznali jste jenom svět národních států. Ale jak je vidět u Egypta, Alexandra Velikého, Číny, Říma, i u Mongolů, kteří pro jednou, nejsou výjimkou, (hudba) a u Osmanů, Američanů, říše představovaly dominantní způsob, našeho politického uspořádání, nebo aspoň, jak ostatní lidé organizovali nás. Žák: Pane Greene, pro ně by Hvězdné války měly úplně jiný význam? Většina by řekla: "Do toho Impérium! Zničte rebely!" Jo, taky by by říkali: "Co je tohle za obrazovku," "která ukazuje události, co se nikdy nestaly?" Taky se nikdy nedozvíte, co se stalo po vítězství Rebelů v Hvězdných válkách. Jak jsme viděli u Francouzské revoluce a Arabského jara, revoluce je často ta snadnější část. Zničení hvězdy smrti je těžký, ale zkuste si uzavřít obchodní dohodu s Gungany. Každopádně ve 20. století to nebylo poprvé, kdy se říše rozpadly. Vzpomeňte na Řím, Persii, a na Americkou revoluci, která skončila jeden evropský imperiální experiment. Ale ve všech příkladech impéria vrátila úder. (smích) Chápete to? VB ztratila 13 kolonií, ale později podmanila půlku Afriky a celou Indii. Současná dekolonizace je zvláštní, protože až doposud žádné impérium nenahradilo jiné. A to díky 2. světové válce, protože Spojenci bojovali, aby zastavili Třetí říši. Hitler chtěl dobýt střední Evropu, Afriku a možná i Blízký Východ. A to, že Spojenci porazili nacisty diskreditovalo celou myšlenku říší. Takže, Britové, Francouzi nemohli říct jednotkám z kolonií, které bojovali vedle nich, "Děkujeme moc za pomoc..." "...odvrátit německé imperiální ambice." "A jako odměnu, prosím, odevzdejte pušky" "a vraťte se do stavu podmanění." Navíc většina kolonizátorů, jako Francie, Británie, Japonsko, byla významně oslabena kvůli druhé světové válce, protože to u nich vypadalo asi takhle nějak. Takže poválečná dekolonizace proběhla všude. Z Indie, která byla britskou kolonií, se staly 3 nezávislé státy. Mimochodem, je tohle Gándhí nebo je to Ben Kingsley hrající Gándhího. Ve francouzské Indočíně vznikla Kambodža, Laos a Vietnam. Z nizozemských držav vznikla Indonésie. Ale, když mluvíme o dekolonizaci, vybaví se nám Afrika, která se z tohohle proměnila v tohle. Zjednodušujeme, protože musíme, protože až doposud měla podobné znaky napříč Afro-Eurasií. Objevila se během Studené války, proto si nové státy musely vybrat mezi vlivem socialismu a kapitalismu, které je ovlivnily. Některé nové státy nakonec přijaly formu demokracie, cesta byla často trnitá. Dekolonizace také často zahrnovala násilí. Obvykle svržení koloniálních elit. Ale podívejme se na nejznámější nenásilnou dekolonizaci. Nebo údajně nenásilnou. Tu v Indii. Takže příběh začíná v roce 1885, kdy byl založen Indický národní kongres. Lídři kongresu a další nacionalisté obvykle pocházeli z elitních kast. Původně ani nepožadovali nezávislost na Británii, ale chtěli vytvořit moderní indický stát, spíše než návrat k před-koloniálnímu útvaru, možná proto, že Indie byla a stále je velmi rozdílná a spojená do jednoho státu pouze za vlády jedné nebo druhé skupiny, ať už to byli Maurjové, Guptové, Mughalové nebo Britové. Do myšlenkové bubliny! Nejznámější indický nacionalista, Mohandas K. Gándhí, byl fascinující člověk. Narozen v bohaté rodině, vystudoval právo v Anglii. Je známý tím, že si vyráběl šaty, držel dlouhé půsty a bojoval proti chudobě, za zlepšení práv žen a Indie nezávislé na Británii. V rámci dekolonizace, se vymyká kvůli nenásilným prostředkům a jejich spojením s mytologizovaným pohledem na indickou historii. Nakonec, v indické historii a eposech je násilí už dost. Ale Gándhí zvládl odvrátit od minulosti a použít nenásilné prostředky ke změně. Gándhí a jeho krajan Džaváharlál Néhrú věřili, že v jednotné Indii můžou vládnout indické elity a nějak překonat napětí mezi hinduistickou majoritou a početnou muslimskou menšinou. Ale byli méně praktičtí než jejich současník, Muhammad Alí Džinnáh, vůdce Muslimské ligy, který cítil, podle historika A. Embryho, že jednotná Indie, o které mluvil Kongres, byla umělá, vytvořená a udržovaná britskými bajonety. Džinnáh měl pravdu. V roce 1947 Britové opustili Indii a bývalá kolonie byla rozdělena na Indii a západní a východní Pákistán. Z poslední části se stal Bangladéš v roce 1971. No, je jednoduché gratulovat britské a indické vládě za řádné a nenásilné předání moci Realita dělení, ale nebyla řádná ani nenásilná. Okolo 12 milionů lidí bylo vysídleno, hinduisté z Pákistánu do Indie a Muslimové z Indie do Pákistánu. Lidé opouštěli své domy, někdy proti své vůli, což doprovázelo násilí a zhruba půl milionu lidí bylo zabito. To je víc než ve válce Indonésie za nezávislost. Takže, i když je pravda, že masivní protesty donutily Brity k odchodu, a dekolonizace byla nenásilná, vznik nezávislých států násilí provázelo. Dík myšlenková bublino. Všechno násilí trápilo Gándího, jehož dlouhé a opakované hladovky na zastavení bojů, končily různě. Nakonec byl zavražděn hinduistickým nacionalistou, který cítil, že Gándhí byl nakloněný muslimům. Oh, čas na otevřený dopis? (zvuk harfy) Otevřený dopis hladovkářům. Nejdřív se podívejme, co je v tajné přihrádce. Muffin? Stane, to je prostě krutý. Jsou od stážistky k oslavě svátku, který sama vymyslela, aby oslavila výročí její nezadanosti. Milí hladovkáři, pamatujete si na to, když jsem říkal, že Gándhí se obrátil k indické minulosti? Hm, vypadá to, že protestní hladovění v Indii pochází až z 5. století před naším letopočtem. Hladovky drželi lidé na celé zemi včetně britských a amerických sufražetek, které je drželi za právo volit. V před-křesťanském Irsku, když jste vás někdo poškodil, sedli jste si před jeho dveře a hladověli, dokud vaše stížnost nebyla vyřešena. Někdy to fungovalo. Opravdu Vás obdivuji, hladovkáři, ale chybí mi Vaše odvaha. A taky tohle je super muffin. (mumlá) Od dosažení nezávislosti Indie zaznamenala velký úspěch, ačkoliv o složitosti růstu indického kapitalismu až příště. Teď se ale podíváme se do Indonésie. Velký stát na více než 13 000 ostrovech, který byl opomíjen v Crash Course kvůli dlouhodobému zaujetí proti ostrovům. Nikdy jsme třeba nezmínili Grónsko, Gróňané si samozřejmě nestěžovali, protože nemají internet. Takže Holanďané využívali kolonie pomocí systému cultuurstelsel, ve kterém všichni rolníci museli vyčlenit 1/5 půdy, kde pěstovali plodiny na export do Nizozemí. To tvořilo 25% nizozemského rozpočtu, což vysvětluje, proč mají stylové budovy, přestože technicky žijí pod vodou. Jsou něco jako krevety. Tento systém nebyl v Indonésii moc populární a Nizozemci toho na oplátku moc nenabídli. Nemohli ani bránit kolonie před Japonci, kteří je okupovali za 2. světové války, během níž pokročil indonéský nacionalismus díky umístění Indonésanů do prominentních mocenských pozic, včetně Sukarna, který se stal prvním premiérem Indonésie. Po válce se Nizozemci snažili s britskou pomocí udržet Indonésii, takzvanými policejními akcemi, které trvaly více než 4 roky. Nakonec Indonésie získala nezávislost v r. 1950. Ve francouzských takzvané Indočíně, která nebyla ani indická ani čínská, to bylo trochu dramatičtější. Konec kolonizace byl katastrofální v Kambodži, kde vláda sedmáctiletého Norodoma Sihanuka vedla k nástupu Rudých Khmérů, kteří zmasakrovali neuvěřitelných 21% kambodžské populace mezi lety 1975 a 1979. Ve Vietnamu Francouzi bojovali s komunisty vedenými nacionalisty, obzvláště s Ho Či Minem, skoro od té doby, co skončila 2. světová válka do roku 1954, kdy byli Francouzi poraženi a Američani zaslechli, že je tu volná válka, tak rychle nahradili Francouze, do r. 1975, kdy komunisté začali plně kontrolovat Vietnam. I když je Vietnam komunistický, nebrání mu to ve výrobě různého zboží, které v Americe máme rádi jako třeba tenisky. Víc o tom příště, ale teď k Egyptu. Pamatujete si, že Egypt zbankrotoval, když se pokoušel industrializovat a od té doby mu vládl egyptský král, kterého řídili Britové. I když byl technicky Egypt nezávislý od roku 1922, byla to velmi závislá nezávislost, to se změnilo v 50. letech, kdy armáda svrhla krále. Důstojník, který vedl puč, byl Gemal Abdul Násir, který se ukázal jako obratný hráč při jednání s USA i SSSR k prospěchu Egypta. Násir byl sekulární nacionalista. On i jeho následníci chápali ostatní anti-imperialistické nacionalisty v Egyptě jako Muslimské bratrstvo jako hrozbu. Když se Násir dostal k moci, zakázal Muslimské bratry a donutil k ilegalitě, kde zmizeli a už nikdy nedělali žádné problémy. Počkat? Cože? Fakt? A nakonec střední a jižní Afrika. Jeden z nejhorších pozůstatků kolonialismu byla jeho geografie. Hranice kolonií se staly hranicemi nových národních států, i tam, kde byly hranice arbitrární nebo i zhoubné. Nejznámější příklad je Rwanda, kde dva velmi odlišné kmeny Hutuů a Tutsiů utvořili jeden stát, ale obecně zaměření kolonistů na využití zdrojů poškodilo tyto nové státy. Evropané měli přinést civilizaci a ekonomický rozvoj do kolonií, ale rozvoj se soustředil na to, aby vybudovali infrastrukturu k těžbě surovin a jejich exportu pryč. To, zda Evropské mocnosti vědomě sabotovali rozvoj v Africe je sporné téma, od kterého se budeme držet dál, ale je nezvratné, že když Evropané odešli, africké státy neměly potřebné instituce k tomu, aby uspěli v poválečném průmyslovém světě. Například měli jen velmi málo škol a ještě méně univerzit. Když Kongo dosáhlo nezávislosti na Belgii v roce 1960, v 14 milionovém národě bylo jen 16 absolventů vysoké školy. V mnoha nových zemích tradiční elity byly poškozeny imperialismem. Většina Evropanů nevládla svým africkým državám přímo, ale spíše pomocí místních vládců. Když Evropané odešli, tito místní vládci a vyšší třídy byli vnímáni jako nelegitimní kolaboranti. To znamenalo, že nová skupina vládců musela vzniknout a nahradit je, často s minimem zkušeností ve vládě. Třeba zimbabwský diktátor Robert Mugabe byl středoškolský učitel. Vezměte si z toho ponaučení. Vaši učitelé mohou mít diktátorské ambice. Ale většina vládců se chopila moci díky armádě. Jako Joseph Mobutu v Kongu, který vládl od roku 1965 do své smrti v roce 1997. Idi Amin byl vojenský diktátor v Ugandě od roku 1971 do 1979. Muammar Kaddáfí vládl Libyi mezi lety 1977 a 2011. Seznam pokračuje, ale nechci, abystě měli špatný dojem z Afriky. Ačkoliv kontinent není tak svobodný a rozvinutý jako jiné regiony na světě, mnoho afrických států ukazuje silné a konzistentní známky růstu, i přes výzvy dekolonizace. Například gramotnost v Botswaně vzrostla z 70% na 85% během posledních 15 let a její HDP rostlo o 5%. Ekonomika Beninu rostla každý rok v posledních 12 letech, což je lepší než Evropa nebo USA. V roce 2002 střední délka života v Keni byla 47 let, dnes je to 63 let. Etiopské HDP na obyvatele se zdvojnásobil za posledních 10 let a v Mauritánii klesla úmrtnost novorozenců o více než 40%. Tento pokrok je nevyrovnaný a křehký, ale je důležité zaznamenat, že tyto státy v průměru existovaly o 13 let méně než můj otec. Samozřejmě, zkušenosti s pádem impérií nám nedaly příliš naděje, ale mnoho obyvatel těchto nových států vidí reálný pokrok. Ačkoliv katastrofa může číhat za rohem. Je to komplikované. Více než kdy předtím se snažíme říct příběh lidstva zevnitř příběhu lidstva. Díky za zhlédnutí. Uvidíme se příště.
video