Historie všeho - stručný souhrn David Christian v přednášce na konferenci TED pokrývá kompletní 13,8 miliard let dlouhou historii vesmíru v pouhých 18 minutách.

Překladatel: Marta Gysel Korektor: Petr Jedelsky Nejprve video. (Video) Ano, jsou to míchaná vejce. Doufám, že se při pohledu na ně cítíte poněkud divně. Protože jste si asi všimli, že ve skutečnosti vejce odmíchávají sama sebe. A uvidíte, jak se odděluje žloutek od bílku. A nyní se vlejí zpět do vejce. A všichni víme zcela jistě, že takto to ve vesmíru nechodí. Míchané vejce jsou šlichta -- moc dobrá -- ale přece jen šlichta. A vejce je krásná, komplikovaná věc, která může vytvářet ještě komplikovanější věci, jako jsou kuřata. A jsme si tak jisti, že vesmír se nepohybuje od šlichty ke složitosti. Tento vnitřní instinkt se odráží v jednom z nejzákladnějších fyzikálních zákonů, v druhém termodynamickém zákoně, neboli zákoně entropie. Tento v podstatě říká, že obecná tendence vesmíru je mířit od řádu a struktury směrem k nedostatku řádu a struktury -- v podstatě ke šlichtě. A proto to video působí poněkud divně. Přesto, rozhlédněte se kolem. Okolo nás vidíme ohromující složitost. Eric Beinhocker odhaduje, že jen v New Yorku se obchoduje s 10 miliardami položek nejrůznějšího zboží. To je 100x více, než je na Zemi druhů organismů. Obchoduje s nimi živočišný druh čítající téměř 7 miliard jedinců, kteří jsou spojeni obchodem, dopravou a internetem do ohromně složitého globálního systému. Zde máme velkou hádanku: ve vesmíru řízeném druhým termodynamickým zákonem, jak je možné vytvořit takovou složitost, složitost jako jste vy nebo já nebo toto kongresové centrum? Zdá se, že vesmír může vytvářet složitost, ale s velkými obtížemi. V izolovaných místech se objevují tzv. vyvážené podmínky, jak říká můj kolega Fred Spier, ne příliš horko, ne příliš zima, právě akorát pro tvorbu složitosti. A objeví se trošku složitější věci. A kde jsou trošku složitější věci, objeví se ještě víc složitější věci. Takto vzniká složitost krok za krokem. Každý krok je magický, protože působí dojmem něčeho naprosto nového, co se ve vesmíru zjevuje zničehonic. Ve velké historii vesmíru tyto momenty nazýváme prahové momenty. Na každém prahu je průběh těžší. Složité věci jsou křehčí, zranitelnější, vyvážené podmínky se zpřísňují a je obtížnější vytvářet komplexitu. My jako nesmírně složitá stvoření velmi nutně musíme vědět, jak vesmír vytváří komplexitu navzdory druhému zákonu, a proč je složitost spjatá se zranitelností a křehkostí. Tímto se ve velké historii zabýváme. Proto ale musíme udělat něco, co se zdá na první pohled naprosto nemožné. Musíme projít celou historii vesmíru. Takže pojďme na to. (Smích) Přetočíme čas zpět o 13,7 miliard let, na počátek času. Kolem nás není nic. Není ani čas, ani prostor. Představte si tu nejtemnější, nejprázdnější věc, nesčetněkrát ji zvětšete a tam teď jsme. A pak najednou -- bum! Objeví se vesmír, celý vesmír. Překročili jsme první práh. Vesmír je malinký, menší než atom. Je strašlivě horký. Obsahuje vše, co je v dnešním vesmíru, takže chápete, že se rozpíná. Rozpíná se neuvěřitelnou rychlostí. Nejprve je zde jen jakási změť, ale velmi rychle se zde začínají rýsovat zřetelné jevy. Během první vteřiny se energie samotná rozpadne na odlišné síly včetně elektromagnetismu a gravitace. Energie provádí něco docela magického: ztuhne do podoby hmoty -- kvarků, které tvoří protony a leptony, které zahrnují elektrony. Toto vše se uděje během první vteřiny. Nyní se přesuňme vpřed o 380 tisíc let. To je 2x déle, než žijí lidé na této planetě. Objeví se jednoduché atomy vodíku a hélia. Zde se chci chvíli zastavit, 380 tisíc let po vzniku vesmíru, protože o této vesmírné epoše toho víme docela hodně. Především víme, že to bylo velice jednoduché. Skládalo se to z obrovských shluků vodíkových a heliových atomů bez jakékoli struktury. Taková kosmická šlichta. Ale není tomu úplně tak. Nedávné objevy satelity jako WMAP ukázaly, že na pozadí jsou malinké rozdíly. Zde vidíte, že modré oblasti jsou asi tisícinu stupně chladnější než červené oblasti. To jsou malinké rozdíly, které dostačovaly k dalšímu vývoji vesmíru, k další fázi budování složitosti. A takhle to funguje. Gravitace je silnější tam, kde je více hmoty. Takže vznikají trošku hustší oblasti, gravitace začne zhutňovat oblaka atomů vodíku a hélia. Takže raný vesmír si můžeme představit rozpadlý na miliardy oblaků. Každý mrak je stlačen, jak vzrůstá hustota, vzrůstá i gravitace, ve středu mraku začne stoupat teplota a pak, ve středu každého shluku, teplota překročí prahovou hodnotu 10 milionů stupňů, protony začnou fúzovat a uvolní se spousta energie a bum! Máme první hvězdy. V době asi 200 milionů let po velkém třesku se v celém vesmíru začínají objevovat hvězdy, jsou jich miliardy. A vesmír je nyní o hodně zajímavější a složitější. Hvězdy vytvářejí vyvážené podmínky pro překročení dvou nových prahů. Když umírají velké hvězdy, vznikají tak vysoké teploty, že protony začnou fúzovat v mnoha různých exotických kombinacích, které vytvoří všechny prvky periodické tabulky. Pokud -- stejně jako já -- nosíte zlatý prstýnek, byl ukován během výbuchu supernovy. Nyní je vesmír chemicky složitější. V chemicky složitějším vesmíru je možné dělat více věcí. Okolo nových sluncí a mladých hvězd začne docházet ke kombinaci těchto prvků, krouží kolem dokola, hvězdná energie je víří, tvoří částice, sněhové vločky, malá snítka prachu, z nich kameny, asteroidy a nakonec vzniknou planety a měsíce. Takto byla vytvořena naše sluneční soustava před 4 a půl miliardami let. Kamenné planety jako naše Země jsou mnohem složitější než hvězdy, protože obsahují mnohem rozmanitější materiál. Překročili jsme čtvrtý práh složitosti. A průběh je těžší. V příští fázi vznikají objekty, mnohem křehčí a mnohem zranitelnější, ale také nápaditější a schopnější tvorby dalších komplexit. Samozřejmě mám na mysli živé organismy. ŽIvé organismy jsou vytvořeny chemicky. Jsme velký balík chemikálií. Chemie je řízena elektromagnetickými silami, které působí v menším měřítku než gravitace. Proto jste vy i já menší než hvězdy nebo planety. Jaké jsou ideální chemické podmínky? Jaké podmínky jsou vyvážené? Nejprve je třeba energie, ale ne příliš. Ve středu hvězdy je tolik energie, že atomy, které se sloučí, se hned zase rozletí. Ale ne moc málo. V mezihvězdném prostoru je tak málo energie, že se atomy nemohou slučovat. Je potřeba přesně správné množství, a zdá se, že planety jsou příhodné, protože jsou blízko hvězdy, ale ne příliš. Dále jsou třeba různé chemické prvky a tekutina jako je voda. Proč? V plynech se atomy pohybují velice rychle a nemohou se srazit. V pevných látkách jsou atomy pevně uchyceny, nemohou se hýbat. V tekutinách mohou křižovat a tulit se a spojovat se do molekul. Kde nalezneme tak vyvážené podmínky? Planety jsou vhodné a naše raná Země byla téměř perfektní. Ve správné vzdálenosti od svého slunce, s velkými oceány tekuté vody. Hluboko pod těmito oceány v puklinách zemské kůry stoupá teplo ze středu Země a nacházejí se rozličné prvky. V těchto hlubokých oceánských sopouších se odehrávaly fantastické chemické reakce a atomy se spojovaly v nejrůznějších neobvyklých kombinacích. Život je ale něco více než neobvyklá chemie. Jak stabilizovat tyto obrovské molekuly, které se zdály životaschopné? Zde přišel život s úplně novým trikem. Nestabilizovat jedince, stabilizovat formu, vzor, který nese informaci a tomuto vzoru umožnit kopírovat sama sebe. Tou krásnou molekulou je samozřejmě DNA, která nese tuto informaci. Znáte dvojitou šroubovici DNA. Každá příčka obsahuje informaci. DNA obsahuje informaci, jak tvořit živé organismy. DNA se umí kopírovat. Takže se kopíruje a rozsévá své vzory v oceánu. Informace se šíří. Všimněte si, že informace se stala součástí našeho příběhu. Pravá krása DNA je v její nedokonalosti. Jednou za milion příček dojde při kopírování k chybě. Což znamená, že DNA se učí. Shromažďuje nové způsoby tvorby života, protože některé z těchto chyb fungují. DNA se učí a vytváří větší rozmanitost a větší složitost. Toto se děje poslední 4 miliardy let. Většinu času života na Zemi byly živé organismy relativně jednoduché -- jednobuněčné. Ale byly velmi rozmanité a uvnitř velmi složité. Před 600-800 miliony let se objevily mnohobuněčné organismy. Vznikly houby, ryby, rostliny, obojživelníci, plazi, a samozřejmě dinosauři. Občas se dějí katastrofy. Před 65 miliony let dopadl na Zemi asteroid poblíž poloostrova Yucatan, způsobil stav podobný nukleární válce a dinosauři vyhynuli. Špatná zpráva pro dinosaury, dobrá zpráva pro naše savčí předky, kteří obsadili prostor opuštěný dinosaury. My lidé jsme součástí tohoto tvořivého pulsu evoluce, který započal před 65 miliony let dopadem asteroidu. Lidé se objevili asi před 200 tisíci lety. Myslím, že se můžeme považovat za milník v tomto příběhu. Vysvětlím vám proč. Viděli jsme, že DNA se učí, shromažďuje informace. Ale je to tak pomalé. DNA akumuluje informace náhodnými chybami, z nichž jen některé fungují. DNA ale vytvořila rychlejší způsob učení: stvořila organismy s mozkem, které se mohou učit v reálném čase. Shromažďují informace, učí se. Smutné je, že v okamžiku jejich smrti zemře i tato informace. Lidé se odlišují schopností řeči. Jsme obdarování jazykem, systémem komunikace tak silným a přesným, že můžeme s vysokou přesností sdílet, co jsme se naučili a navyšovat kolektivní paměť. Což znamená, že může přežít jedince, kteří tu informaci získali a může od generace ke generaci narůstat. Proto jsme jako druh tak kreativní a tak silní, a proto máme dějiny. Zdá se, že jsme jediný druh za 4 miliardy let, který je takto obdarován. Tuto schopnost nazývám kolektivním učením. Tak se odlišujeme. Vidíme, jak to působilo v nejranějších fázích lidské evoluce. Jako druh jsme se vyvinuli v afrických savanách, ale lidé migrovali do jiných končin, do pouští, do džungle, do sibiřské ledové tundry -- velmi tvrdé prostředí -- do Ameriky, do Australasie. Každá migrace znamenala učení -- poznávání nových způsobů využití prostředí, nových metod, jak si poradit s okolím. Před 10 tisíci lety nastala náhlá změna globálního klimatu, kterou lidé využili a naučili se zemědělství. Zemědělství je rájem energie. Využitím této energie se lidská populace zmnohonásobila. Lidská společnost se zvětšila, vzrostla hustota a vzájemné propojení. Asi před 500 lety se lidé začali propojovat na globální úrovni, dopravou, vlaky, telegrafem, internetem, až jsme, jak se zdá, vytvořili jednotný globální mozek ze 7 miliard jedinců. Tento mozek se učí neskutečně rychle. V posledních 200 letech se stalo ještě něco jiného. Narazili jsme na další bohatý zdroj energie ve formě fosilních paliv. Fosilní paliva a kolektivní učení vysvětlují enormní komplexitu, kterou okolo vidíme. Zde tedy jsme, zpět v kongresovém sále. Byli jsme na výletě a projeli jsme 13,7 miliard let. Doufám, že souhlasíte, že to je silný příběh. Příběh, ve kterém lidé hrají překvapivou a tvořivou roli. Ale je v něm také varování. Kolektivní učení je velmi, velmi mocná síla a není jasné, zda ji my lidé dokážeme ovládat. Jako dítě jsem vyrůstal v Anglii a mám v živé paměti, jak probíhala kubánská raketová krize. Po několik dní se zdálo, že celá biosféra je na pokraji zničení. Ty stejné zbraně zde stále jsou a stále jsou nabité. Pokud se této pasti vyhneme, číhají na nás další. Spalujeme fosilní paliva tak rychle, že možná podrýváme vyvážené podmínky, které lidské civilizaci umožnily vzkvétat posledních 10 tisíc let. Velká historie nám může ukázat charakter naší komplexity a křehkosti a nebezpečí, kterým čelíme, ale také nám ukazuje naši sílu díky kolektivnímu učení. Nyní, nakonec, toto bych chtěl. Chci, aby můj vnuk Daniel, jeho kamarádi a jeho generace na celém světě znali příběh velkých dějin a znali jej tak dobře, že pochopí jak příležitosti, tak i hrozby, kterým čelíme. Proto s mými kolegy vytváříme zdarma online syllabus velkých dějin pro středoškolské studenty celého světa. Věříme, že velká historie jim poslouží jako důležitý intelektuální nástroj, až bude Daniel a jeho generace čelit velkým hrozbám a velkým příležitostem, které jsou před nimi v tomto prahovém momentu v historii naší překrásné planety. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk)