Leonardo,Panna a dítě se sv. Annou a sv. Janem, 1499-1500 Leonardo da Vinci, The Virgin and Child with St Anne and St John the Baptist (Burlington House Cartoon),(National Gallery, London)

(hudba) Dokonce i v renesanci byly kresby někdy uměleckými díly samy o sobě. Nebyly vždy jen přípravné. A domníváme se, že tak je tomu i u Leonardovy velkoformátové kresby nazvané Svatá Anna s Pannou Marií, Kristem a Janem Křtitelem. Myslíme si to proto, že není perforovaná. Ale kresba není dokončená, takže Leonardův záměr s touto kresbou je nejasný. Kdyby ale šlo o přípravnou kresbu, byly by na ní propíchané body, což by mu umožnilo přenést obrysy postav na desku nebo na stěnu. Leonardova technika se hodně liší od tradiční mnohem přímočařejší renesanční malby, a přenášení obrysů by bylo složitější. Získali byste základní obrysy, ale Leonardo při modelování postav často používá šerosvit, světlo a stín, sfumato. Proto je to tak jemné a nejasné. Myšlenka, že by perforace sledovala čáru, se zdá absurdní. On se mnohem více zajímá o velice pomalé přechody ze stínu do světla a pak zase zpět do tmy, takže v těch postavách vnímáte trojrozměrnost a monumentálnost. A také včlenění postav do celku. Postavy tvoří něco jako pyramidu. Jsou tak pevné. A to je jedna z charakteristik vrcholné renesance. Stabilita naznačuje jakousi věčnost, která přísluší této božské postavě. Tak pokračuj. Chceš něco říct? Jen jsem chtěl říci, že je zde zajímavý kontrast, protože na jedné straně vnímáme ideální dokonalost, jakýsi dojem věčnosti a něco trvale duchovního, na druhou stranu je mezi postavami jakási důvěrnost, mezi Annou a Marií a mezi Janem a Kristem Je to velmi lidské. Je to neuvěřitelně lidské a zdá se neuvěřitelně vzácné a tak vlastně v rozporu s dojmem věčnosti. Ano, obojí. Tak tvoří Leonardo, že? Spojuje lidské s božským. Pro mne je to definice toho, co Leonardo uskutečnil ve vrcholné renesanci. Všechny tyto nádherné momenty jsou zde. To, jak se Anna otáčí k Marii, která jí sedí na klíně. Je zde jakýsi rytmus kolen těch dvou žen, že? Dolů a nahoru, a zase dolů a nahoru. Ten pohyb je téměř jako hudba. Já mám pocit, že Leonardo se určitě ohlížel na klasickou sochu, protože mi to připadá jako drapérie na starých řeckých a římských postavách. Vnímáme zde různý věk postav a skutečně vnímáme Leonardův vývoj, zvláště když se podíváte na kontrast mezi tváří a rukou Anny. Její ruka není dokončená a tím víc je lineární. Anna ukazuje vzhůru aby sdělila myšlenku, že toto je část Božího plánu, že Kristus a jeho oběť je částí Božího plánu pro spásu lidstva. Podívejte se jak je Kristova ruka ohnutá a jak jeho prsty směřují vzhůru když žehná Janovi. vlastně pokračují stejným směrem vzhůru jako Anniny prsty, takže je to jeden neustálý pohyb. V jistém smyslu je Kristus doslova přitahován Anniným pohybem ruky. Ten pohyb začíná od ramena Marie přes Krista a pak ukazuje na Boha. Ve skutečnosti začíná ten pohyb Anniným pohledem na Marii, pokračuje směrem dolů k jejímu rameni, kolem jejího lokte a pak vzhůru ke Kristově paži. Toto je skutečně dobrý příklad toho, co bylo pro Leonarda tak důležité, a to je sjednocení. Čím déle se na obraz díváte, tím více si začínáte vše spojovat. Můžeme se dívat na sv. Jana, jak vzhlíží ke Kristu, a pak na Marii, jak se dívá na Ježíška, a pak se vrátit k Anně, která se dívá na Marii.... A to skutečně tvoří cestu pro naše oči. To vše ale vede směrem k nebi, a to je samozřejmě smysl tohoto obrazu. (hudba)