Rafael: Madona se stehlíkem, 1505-6 Rafael, Madona se stehlíkem, 1505-6, olej na desce, 107 x 77 cm, Uffizi, Florencie Hovoří: Dr. Steven Zucker a Dr. Beth Harris

Jsme v Galerii Uffizi a dáváme se na Rafaelův obraz Madonna se stehlíkem. Je to zvlášní název. To ano. Sv. Jan Křtitel, to je ten vlevo, ukazuje malému Ježíškovi stehlíka a ten ho hladí po hlavičce. Stehlík je symbolem Kristových pašijí, jeho utrpení. Obraz nás tedy, jako mnoho dalších, upozorňuje na Kristovu hrozivou budoucnost. Je to ale zároveň obraz dvou dětí a matky. Obraz má tedy několik rovin: děti, co se chovají jako děti, ukazují si zvířátka a chtějí si je pohladit a maminka je sleduje starostlivým pohledem. Vidíme tu i něhu mezi matkou a synem. Podívejte, jak si Kristus položil svou nohu na maminčinu, opravdu okamžik lidské blízkosti, tělo na tělo. To je velice milé, mně ale Kristus nepřipadá, jako bezstarostné dítě. Vypadá jako někdo, kdo ví. Na obraze ze 14. století by Kristus spíš než dítě vypadal jako malý muž, aby tak byla dána najevo jeho moudrost. Toto ovšem Rafael vyjadřuje elegancí Kristova těla. Podívej, jak zvedá ruku, hladí stehlíka a zaklání hlavu. Je zobrazen v neuvěřitelně elegantním kontrapostu. Tak by žádné dítě nikdy nestálo. To je pravda. Je to nádherný postoj. Jeho hlava a tvář jsou nádherně perspektivně zkráceny, jak se zaklání. Z Jana ale cítíme určitý druh energie a dětskosti. Je tak zaujatý" "Podívej, něco ti ukážu!" I přesto, že je to velice silný symbol Kristova utrpení. Zajímavé je, že na rozdíl od 14. století, jak už jsi zmínila, nesedí Madonna na trůnu. Sama příroda je trůn, že ano? Všechno se zelená, je tu krásná vzdušná perspektiva a ona sedí na kameni. To znamená: "Bůh je všude kolem". V druhé polovně 15. a na počátku 16.století, v období vrcholné renesance, je sama příroda ztělesněním Boha. Nepotřebujeme majestátní symboly. Podívej se na tu kompozici, na první pohled si toho člověk nevšimne. Má tvar pyramidy s Maríí na vrcholu a Sv. Janem a Kristem po stranách. Vytváří dojem opravdové stability a rovnováhy, což je typické právě pro vrcholnou renesanci. Postavy jsou sebou navzájem a tím, o čem hovoří tak zaujaty, vytváří to dojem vyrovnanosti, dokonalosti a věčnosti, což je opět typickým projevem vrcholné renesance. To propojení gest a pohledů, To, jak se Marie dívá na Jana, Jan na Krista a Kristus na Jana a všichni dohromady jsou součástí pyramidovité struktury Mariina těla, je to jednotná kompozice, která vše v této krásné krajině spojuje dohromady. Fascinuje mě ta kniha, kterou Marie čte, nepustí ji z ruky. To nám samozřejmě připomíná jednu dřívější scénu: zvěstování, kdy ji archanděl Gabriel vyrušil ze zbožné četby Bible. Tady si čte, když tu ji náhle vyruší povinnosti. Musí se starat o děti.