Delacroix, Vraždění na Chiu - řecké rodiny očekávající smrt nebo otroctví Eugène Delacroix, 1824 Salon, olej na plátně, 164" × 139" (419 cm × 354 cm) (Muzeum Louvre, Paříž) Přednášející: Dr. Beth Harris a Dr. Steven Zucker, SmartHistory

[vstupní znělka] Nacházíme se v Muzeu Louvre před obrazem Eugène Delacroixe Masakr na Chiu. Toto dílo autor poprvé představil na výstavě Salon v roce 1824. Stojí za připomenutí, že když mluvíme o Salonu, mluvíme konkrétně o Salonu Carré, místnosti v této budově. Tento obraz ukazuje následky tehdejší politické události - bitvy, jež proběhla za Řecké osvobozenecké války proti nadvládě turecké Osmanů. Francouzi stáli věrně na straně Řeků z několika důvodů: Zaprvé, samotná Francie si prošla řadou revolučních pokusů. Řekli bychom téměř řadou otřesů: hlavně Velkou francouzskou revolucí a poté samozřejmě všemi událostmi, které následovaly v čele s Napoleonem, který odsuzoval zkorumpovanost monarchie. Takže Řekové byli viděni jako ti, kdo se postavili zkorumpované Osmanské říši. Lidé, kteří cítili sounáležitost s revolucí ve Francii, soucítili i s revolucionáři v Řecku. Musíme zvážit také další skutečnost, a to tíhnutí Řeků ke křesťanství. zatímco Turci, jejich vládci, byli muslimové. Takže v tom hrála roli i tato skutečnost. Delacroix nám ukazuje nelítostné utrpení. Úplně v popředí vidíme strnulé postavy přeživších bitvy na Chiu, kteří budou vzápětí vzati do otroctví, budou-li stále naživu. Dále vidíme postavy zraněných, mrtvých a umírajících, v centru pozornosti obrazu jsou chvíle osobního utrpení. Na rozdíl od Géricaultova obrazu Vor Medúzy, kde jsou postavy spojeny v hrdinném vzepětí, mávající na vzdálenou loď, u Delacroixe se soustředíme na každou postavu a její utrpení. Tento obraz je však Géricaultovu obrazu podobný v tom, že se jedná o dílo zachycující emoce. Vidíme v něm opravdové vcítění do lidského utrpení, které není završeno hrdinstvím. Obraz Jacquese-Louise Davida Přísaha Horatiů zachycuje postavy chystající se do boje, které tak činí ze zásady. Domníváme se, že postavy, které bojovaly zde, činily stejně. Na konci je však čeká jen utrpení, otroctví a pocit vyčerpání. V Davidově obrazu je prostor velmi organizovaný, s důrazem na linii. A u Delacroixe vidíme význam barvy. Technika malby se jeví více otevřenou, více soustředěnou na emoce. Jednou z mých oblíbených částí je kůň vzpínající se pod tureckým jezdcem. Skvělá také je také postava Řeka, úpěnlivě naléhajícího na jezdce, který se lhostejně odvrací a obrací svého koně zpět. Myslím, že právě tato lhostejnost mocných, lhostejnost utiskovatele vůči trpícímu, je jevem, který našel odezvu ve Francii během návratu monarchie k moci. [závěrečná znělka]