Impresionismus (17/19) · 6:43
Georges Seurat, Nedělní odpoledne na ostrově La Grande Jatte - 1884, 1884-86 Olej na plátně, 81-3/4 x 121-1/4 palců / 207.5 x 308.1 cm (Institut umění v Chicagu). In the Google Art project: http://www.googleartproject.com/collection/the-art-institute-of-chicago/artwork/a-sunday-on-la-grande-jatte-1884-georges-seurat/609033/
Navazuje na
Realismus.
(hudba) "Někteří říkají, že vidí v mých obrazech poezii, já vidím jen vědu." - George Seurat Nacházíme se v Institutu umění v Chicagu a stojíme před Nedělním odpolednem na ostrově Grande Jatte od Georgese Seurata. Citovali jsme Seurata, jehož touhou bylo vnést vědu do metod impresionismu. Zajímavé je, že věda, kterou měl na mysli se v určitém rozsahu převrátila a zůstala nám poezie. Věda, na kterou odkazoval, se vztahovala na způsoby malování obrazů tak, že se zdály více prosluněné, plné světla. A musím řící, že opravdu uspěl. Tento obraz je úžasně osvětlený a neuvěřitelně složitý, co se týče barvy. Převzal dřívější zvyklosti impresionistů a aplikoval na ně nauku o zraku. A zejména nauku o barvě, kterou vyvinuli lidé jako Chevreui a Rood. Zajímal se o myšlenku rozdělení barvy na její složky. Tedy namísto snahy najít dokonalou purpurovou barvu, což je opravdu těžké. Myslíme tím její namíchání na paletě... Ano. A důvod je ten, že když vezmete řekněme modrou a červenou a smícháte je, tak ta červená není čistě červená. Má v sobě mnoho jiných odstínů. Modrá není čistá a když je smícháte nevznikne čistá barva. Jak tedy dostanete čistou purpurovou, kterou můžete najít v přírodě? Seurat to vyřešil tak, že vzal červenou, modrou a umístit je vedle sebe na obraze. Když to světlo vaše oko zachytí, jejich vlnové délky se navzájem smíchají. A tomu se říká optické míchání. Je to opravdu změna oproti akademickým technikám, kdy se nejprve zjistilo zabarvení předmětu, namíchaly se barvy na paletě a poté se nanášely. Podívejme se zpět na úsilí impresionistů. Hledali způsob, jak vytvořit iluzi venkovního světla. Domnívám se, že použitím této rozdělující metody, myšlenky optického míchání, to Seurat v Grande Jatte opravdu dokázal. Skutečně na něm vidíme Pařížany venku za slunečného dne a cítíme sluneční paprsky, jak prosvítají skrze stromy. Je to most zpět k impresionismu a vlastně tento umělec používá označení neo-impresionismus pro svůj způsob malby. A přesto je to také tak vzdálené impresionismu. Má volnost impresionistických obrazů, má jejich podobu. Ale obraz nebyl namalován v plenéru. Nebyl nakreslený přímo před postavami. Seurat nakreslil malé skicy. Vlastně venku nakreslil desítky kreseb a olejových skic. Poté se vrací zpět do ateliéru a maluje tento velmi klidně, velmi důkladně strukturovaný obraz. Ve skutečnosti řekl, že chtěl, aby jeho postavy měly vážnost, jakou mají sochy Feidiase v Partheonu. Chtěl vnést pocit nadčasovosti a klasicismu do umění impresionismu. A také jak řekl, pocit přemýšlivosti, skládání, nedělání čehosi spontánně. Postavy jsou pozoruhodně strukturované v tomto prostoru. A prostor sám o sobě je také zajímavě rozvržený. Je v něm mnohem více iluze prostoru než bychom kdy získali z impresionistického obrazu. Skoro návrat zpět ke klasickým zvykům krajinného malování Claudea nebo Poussina, kteří střídali stín a světlo, což vyvolávalo dojem jako bychom couvali v prostoru. Ustupující diagonála vytváří iluzi prostoru. A zároveň to je obraz, který táhne naše oči k povrchu plátna díky jeho technice. Mezi prostorem a velmi zřetelně propracovaným povrchem existuje opravdu zajímavé napětí Pojďme blíže a podívejme se. V levém dolním rohu je muž, který kouří dýmku a opírá se o záda. Podívejte se blíže na to, jak je jeho tělo ztvárněno. Můžete vidět něco z jeho dřívějších obrazů. Vidím modrou, červenou a žlutou. Všechny tahy jsou docela dlouhé. Ale také vidím na nich namalované malé body barev - růžové a také modré, které Seurat později dokreslil. A můžete také vidět, že zvláště ve stínech a světle, nahoře a dole Seurat vytvořil objem. Všechny rozdílné tahy štětcem jsou vrstveny jeden na druhém. Všiml jsem si také, jak mají postavy čisté kontury, což v impresionismu nevidíme. Máme pocit linií a tvarů vytvořených čárou a dokonce modelováním. Postava vypadá, jako by měla tři dimenze. Nacházíme se na severozápadě Paříže, na místě navštěvovaném střední a vyšší třídou ve volném čase. Opačný břeh řeky byl navštěvován spíše lidmi z pracující třídy. A tak zde vyvstává otázka, co Seurat říká o třídách v Paříži v 19. století. Zde dochází u historiků umění ke sporu. Z části protože je zde mnoho nejasností. Nejasnost třídního rozdělení byla problémem Seuratovy doby. Třída byla ohromně důležitá a byla vždy ve francouzské společnosti naprosto zřejmá, ale ve městě se nyní míchají třídy a to se stalo novodobým jevem. Šaty a móda nyní zastírají třídní rozdíly, dříve více zřetelné. Jedna z věcí, kterou Seurat dělá je, že hatí očekávání typického diváka na konci 19. století Někdo by očekával, že uvidí příběh nebo pěknou scénu mezi postavami lehce čitelnou, pocit sentimentu nebo vzrušení. Seurat nám nic z toho neukazuje. Postavy si spolu nepovídají, navzájem nereagují, necítíme jasný příběh. Obraz nedělá to, co diváci 19. století očekávali od obrazů. Tento obraz byl výzvou nejen pro typického diváka, o kterém jste hovořila, ale také pro uměleckou obec. Když byl poprvé vystaven v roce 1886 způsobil pobouření. Umělci rozdělení do dvou táborů jej buď podporovali, nebo znevažovali. Byl tak odlišný od všeho co ostatní dělali. Představoval to nejmodernější umění. V letech 1884 až1886 byla nejmodernějším uměním impresionistická technika viditelného tahu štětce, volných kontur, obrazů malovaných na místě, venku v plenéru s pocitem spontánnosti, zachycující venkovní světlo. Seurat vše toto vzal, postavil to vzhůru nohama a vytvořil něco velmi vážného, monumentálního, klasického a přemýšlivého a všichni se s tím museli vyrovnat. (hudba)
0:00
6:43