Antoine nebo Louis Le Nain, Rolnická rodina v interiéru, 2. čtvrtina 17. století Antoine nebo Louis Le Nain, Rolnická rodina v interiéru, 2. čtvrtina 17. století, olejomalba na plátně, 1.13 s 1.59 m (Museé du Louvre, Paříž)

(jazzová hudba) Jsme v Louvru prohlížíme si obraz bratrů Le Nainových. Po pravdě si nejsme jistí, kdo byl skutečným autorem. Podle muzea to mohl být Louis, ale stejně snadno jím mohl být i Antoine. Název obrazu je Rolnická rodina v interiéru a námět díla vystihuje dokonale. V mnoha ohledech by malba ani nemohla být prostější. A to je také to, čím byli bratři proslulí. Tyto vážné a zasmušilé malby rolníků, které bychom dnes označili jako žánrové, nebo jako scény z běžného života. A to je něco, s čím se setkáváme velmi často zejména v Holandsku v 17. století. Tohle byl nový druh obrazu, který snadno svádí k myšlence, že k docenění nižší třídy byla skutečně nejprve potřeba třída střední. Rozhodně, zachycuje dojem poctivosti a mravnosti této prosté rolnické rodiny. Také jednoduchosti. Kdy i v jejich chudobě je na nich cosi vnitřně dobrého. Zároveň vidíme několik generací rodiny, vidíme velmi prostý interiér, kočku a psa, chlapce hrajícího na hudební nástroj a postavy usazené v reliéfu v popředí. Ano, ta kompozice skutečně působí jako reliéf, díky světlu, které scénou prostupuje. Zmínila jste velmi prosté barvy. A skutečně jsou, hodně hnědé a béžové, místy trocha šedé. Trocha špinavě bílé a špetka zelené, ale téměř nic jiného. Velmi sevřená paleta, ale autor je jí schopen plně využít a zapojit jemné tóny k vyzdvižení nádherných proměn světla, jak se přelévá přes ohyby látek. Ano, připomíná Caravaggia, že? Díky postavám tak blízko v popředí, světlu, které prostupuje zprava a velmi silnému kontrastu mezi světlem a tmou. Když se zaměříme jen na ženské postavy v popředí, pravá strana jejich tváří je osvětlená, zatímco levá strana, z našeho pohledu, zůstává ve stínu. Téměř úplně pohlcená temnotou. A to má jistý psychologický vliv, který mi skoro připomíná Rembrandta a jeho práci se světlem, kdy využívá světlo a stín ve tváři k nastínění určité psychologické hloubky. Všechny efekty, které vznikají hrou světla, tu stojí za zmínku. Paprsky světla, o kterých jsme mluvili před chvílí, máme tu chlapce, který je proti světlu z krbu vlastně pouhou siluetou, takže máme vnější světlo, proudící oknem z pravé strany, a pak také vnitřní světlo domácího krbu. A také tyto opakující se linie přehybů látek, které vedou divákův pohled po plátně. Ano, a skutečně ho oživují. Přesně tak. Téma prostého života je samozřejmě zachyceno nejen v jejich společenské třídě, nejen v jejich oblečení nebo v jednoduchosti interiéru, ale také v jídle na stole: miska soli, trocha vína a jeden pecen chleba. Jen to nejzákladnější, doslova sůl země. A myslím, že to vypovídá mnohé o kultuře 17. století, která si nade vše cenila okázalosti a ceremonií, ale která se zároveň upřímně zajímala o ty nejprostější aspekty života. (jazzová hudba)