Magritte, Věrolomnost obrazů (Ceci n'est pas une pipe), 1929 René Magritte, The Treachery of Images, 1929 (LACMA) Hovoří: Dr. Beth Harris, Dr. Steven Zucker

(hudba) Nacházíme se v muzeu LACMA a díváme se na obraz od René Magritta: "Věrolomnost obrazů" z roku 1929, či rovněž nazýván: Toto není dýmka. - Je to srandovní malba. - Ano, je vtipná. Je to neuvěřitelně opravdová malba dýmky. Skvělá malba v tomto neuvěřitelně nádherném smyslu, v jaksi úplně obyčejném, ilustrativním stylu. Ano, jako kdyby ilustroval katalog. A ta slova pod tím, je to jako když se díváte na jednu z oněch kartiček, které jsme měli jako děti, a bylo by na ní napsáno "dýmka", ale tady je: "tohle není dýmka", a samozřejmě má pravdu, není to dýmka, je to malba dýmky. Ale je to dýmka. Kde je ta autorita? Věříme v to, co vidíme? V tu věrohodnost ilustrace, druh perfektního znázornění, v téměř platonickou dýmku? Či věříme textu pod tím, který říká, že to není dýmka. Co je silnější? Znázornění té věci, nebo ten nápis, který to popírá? - Pro mě? - Ano, pro tebe. - Ten obrázek té dýmky. - Ten obrázek té dýmky je silnější, než ten jazyk. To je velmi zajímavé, protože pro většinu lidí - ale možná je to proto, že jsi mimo příběh. Ano, možná jsem vypadla z příběhu, věřím čemukoli, co vidím! Protože spoustu lidí věří v to, co čtou, ve smyslu jazyka jako nějaké autority, ale pro mě je to jaksi perfektní, téměř vyvážené, boj mezi těma dvěma, kdy já plně akceptuji tu dýmku, je tam, je to dýmka, ta perfektní reprezentace dýmky, a ten jazyk to kompletně popírá, a má rovněž ohromnou autoritu, a je tu ta fantastická tenze mezi znázorněním a odmítnutím toho znázornění. A to slovo dýmka, které je vlastně jenom abstrakcí toho vlastního předmětu, dýmky. Dobře, takže to zobrazení dýmky je dvojité: je tady zobrazení té dýmky jako obrázku, jako ikonického symbolu, a pak je tu to slovo, jako lingvistický symbol. A ani jedno není dýmka. Obojí je vlastně způsob zobrazení dýmky, kde je pojetí o tom, co je to dýmka - někde v něčích ústech. Co ještě tohle může být - je to obrázek, je to dýmka. Tedy obojí se nachází na stejném prostoru, obojí je na té malbě. Dobrá, takže když Magritte maluje, zřetelně vyzývá tu představu o autoritě a co je co, a je to opravdu hravé. Rovněž pokouší všechnu tu iluzionistickou historii západního umění, že? O tom není pochyb. A dělá to znovu s tím druhem naturalismu, sebe-uvědomělým naturalismem. Což opravdu přenáší naturalismus ve svém způsobu sebe-zobrazení. - Perfektně namalováno... - Ale rovněž perfektně napsaný text, neboť to písmo je také jakýmsi druhem didaktického písma, které bys našla ve třídě mateřské školy. Což bylo opravdu míněno instruktivně, plné autority. Takže tohle je malba o popření autorit jazyka a zobrazování, že? Také si myslím. Víš, pamatuji si, když má dcera byla velmi malá, a každé ráno vstala a dívala se na krabici s obrázky, právě takovými, a ona pak na ně ukazovala a já jsem jí musela ty věci pojmenovávat. A tohle by ji opravdu vytočilo, dát jí obrázek dýmky, který říká: toto není dýmka. (hudba)