Pergamonský oltář Vlysy Pergamonského oltáře ukazují mýtickou nebeskou bitvu o nadvládu nad zemí a nebem. [200-150 př. n. l., umístění: Pergamonmuseum, Berlín]. Hovoří: Beth Harris a Steven Zucker.

Obdivuji řecké sochy. Obdivuji starověké sochy, sochy z klasického období, a hlavně jejich zdrženlivost a harmonii. Obdivuji zejména helenistické sochy a to kvůli dvěma fragmentům z velkého vlysu z Pergamonu. První má ve středu Athénu, a druhá Dia. Zcela chápu tvé nadšení. Kombinují vše, co je na sochách ze starověkého řecka skvělého a to zejména lásku k lidskému tělu, ale také cit pro výraz a drama, které si s Helénismem často spojujeme. Helenistické období je poslední období řeckého umění, jeho poslední fáze. Po smrti Alexandra Velikého. Alexandr, jehož otec byl král v severním Řecku, v Makedonii, dobil celé Řecko a obsadil obrovské území za původními hranicemi Řecka. Při svém výboji rozšířil vliv řecké kultury na mnohem větší území. Ano, v určitém smyslu pořečtil tato území. Udělal z něj Řecko. Jeho říše se rozkládala od staré civilizace Egypta až k hranicím mezi Persií (dnešní Írán) a Indií až do samotného údolí Indu. Bylo to obrovské území. Po jeho smrti se říše rozdělila mezi jeho čtyři generály. Jeden z generálů opevnil vyvýšené území na pobřeží Turecka, protože se mu zdálo strategicky důležité. Založil zde vojenskou posádku a tak vznikl Pergamon, ze kterého se stalo pergamské království. A obyvatelé toho města postavili tuto nádhernou sochařskou kompozici oltáře, tento vlys. Tato scéna znázorňuje bitvu mezi obry, bohy a bohyněmi hory Olymp. Díváme se na nebeskou bitvu nesmírných proporcí. Jde o velkou mýtickou bitvu mezi obry a olympskými bohy o nadvládou nad zemí a vesmírem. Začněme tedy fragmentem, který má ve svém centru bohyni Athénu. Je elegantní a krásná i v tomto okamžiku, kdy zdolává divokého obra Titána. Je zřejmé, kdo vyhraje. Athéna má vše pod kontrolou. Uchopila Alkyonea za vlasy, nadzdvihla ho do vzduchu, a přemohla. Jeho matka mu nemůže pomoci, ačkoli šílí strachem nad tím, co se stane s jejím synem. Neznámý umělec vytvořil tento obraz velmi mistrně: Pozorovatel nejdříve uvidí samotnou Athénu, místo, kde měla hlavu. Dál pokračuje pohledem na krásnou paži, kterou skoro až něžně drží Akyonea. Dále pokračuje okolo jeho loktu a pak pohledem sleduje jeho tvář a pokračuje dolů, na hruď. Athénin had ho hryže do pravého boku. Pohled pak pokračuje na úžasnou křivku, kterou vytváří jeho torzo směrem k nohám. Pohled se však na chvíli zastaví jakoby zadrhne na průniku pláště vytesaného do hloubky. Je to Athénin plášť. A to nakonec dovede náš pohled zpět na matku Alkyonea. Je to jakoby Athéna, mocná bohyně, byla obklopena divokými postavami, které odráží a zároveň je korunována okřídlenou Níké, která přilétá zezadu s korunou vítězství. Spojuje se zde pocit postav přicházejících zezadu, zespodu, jde o úplný chumel pohybu a intenzivní pocit dramatického vyvrcholení. Jakoby se mramorový povrch vzpínal pohybem proti směru hodinových ručiček okolo Athénina štítu, který je jeho středem. Prostor je plný šikmých čar, které pak vdechují život do kamene. Jsou v něm hluboké zářezy, které vytváří jasné kontrasty mezi klíčovými částmi znázorněných těl a temnotou za nimi. Navíc je zde zarážející složitá kompozice znázorněných těl. Athéna, která se pohybuje dopředu a doleva, drží paži vpravo. Pak Alkyoneos zdvíhá hlavu, trhá rameny, a jeho nohy jsou stále za ním. Toto je vrcholné sochařské zobrazení lidského těla. Představte si, jak tento vlys vypadal, když byl ještě pokryt barvou. Často vnímáme řeckou sochu přesně takto zářivě bílý mramor. Ale musíme si uvědomit, že sochy byly ještě namalovány. Podívejme se na fragment s Diem ve středu. Stejně jako Athéna, zdá se, že i on je v klidu a má situaci pod kontrolou. I v okamžiku, kdy útočí vpřed. Není pochyb, kdo tady zvítězil. Zeus je velmi mocná postava. Zde vidíme hrudní koš a břicho, a okolo nohou má obtočenou až divokou či živou látku pláště. A nebojuje jen proti jednomu ale hned třem obrům najednou. Ale naštěstí je králem bohů a tudíž má na to pomocníky, orly a blesky. Ano. Vpravo nahoře je vidět orel, který představuje Dia, jak útočí na staršího titána. Orel tedy upoutal pozornost jednoho z obrů. Zeus pak může bojovat s obrem u svých nohou. Ten klečí na kolenou a brzy bude poražen. Na Diově druhé straně je vidět obr, se kterým už skoncoval. Jakoby seděl na skále. Má ránu ve stehně. Vypadá jako ochromen loučí. Jedná se ale o řecké znázornění Diových blesků. Tak to muselo bolet. (smích) To jistě. Ze scény vystupuje pocit hrdinství, rovnováha, v tomto vypjatém momentu, který do sebe vtáhne diváka. Příběh bohů a obrů byl pro Řeky opravdu důležitý. Šlo o symbol, který svědčil o řeckém strachu, ale také optimismu, že mohou překonat chaos. Tato bitva je pak metaforou vítězství řecké kultury nad vším neznámým, nad nepochopitelnými silami přírody. A také představuje vojenské vítězství nad jinými kulturami, kterým nerozuměli a jichž se také báli. Vystupme tedy po schodech velkého oltáře, do nejsvětějších prostorů velkého oltáře, kde hořel oheň, zřejmě Diův, a kde mu byly nabízeny oběti. Tyto postavy jakoby se chtěly odtrhnout ze stěny a to je zřejmé ve chvíli, kdy kráčíme vzhůru po schodech. Jsou zde chvíle, kdy postavy z tohoto reliéfu jakoby spočinou kolenem na schodech, a doslova sestoupí do našeho prostoru. Například jedna z mořských nymf jejíž nohy končí velkým hadím ocasem, vystupuje na schodiště. Je to úžasný pocit, že postavy vstupují do našeho světa. Okolo se odehrává drama, přenáší se do našeho prostoru. Musel to být ohromující pohled. Na mysl přichází jedna otázka, proč jsou tyto sochy zde, v Berlíně? Odpověď se nalézá v politickým ambicích Pruska. Prusko se chtělo vyrovnat Francii a Británii, a tak chtělo mít velké muzeum, které by ukázalo civilizace minulosti. Tak by se Prusko stalo pokračovatelem klasické tradice, kterou tak obdivovalo 19. století. Berlín se chtěl stát novým Římem. Jedním z velkých činů Pergamského Muzea v Berlíně byla místo pověšení vlysů na stěnu rekonstrukce celého oltáře z existujících vlysů. Tak si můžeme vychutnat pocit, jaké to asi bylo ve městě Pergamon ve 3. století př. n. l. Takže kdybychom byli ve 3. století, byli bychom na Akropoli. Na vrcholu. Ve městě Pergamon. Asi 20 mil od pobřeží, které je nyní Tureckem. Vyšli bychom pahorek a našli bychom zde oltář zasvěcený Diovi. U něj by byla velká knihovna, která prý měla na 200 tisíc svitků. Posádka pro vojáky, královský palác. A toto drama okolo nás, pronikající do našeho prostoru. Musel to být úžas vzbuzující zážitek.