Parthenon: Metopy s bojem Lapithů s kentaury Vlys na jižní straně chrámu Parthenon je zdobený metopy s mýtickým motivem boje kmenu Lapithů s kentaury. [447-438 př. n. l., mramor, umístění: British muzeum, Londýn]. Hovoří: Beth Harris a Steven Zucker.

... Parthenon je dórský chrám – to je jeho architektonický styl. A jedna z věcí, jimiž je dórský chrám charakteristický, jsou triglyfy. A mezi těmito triglyfy jsou metopy. Tahle slova se mi líbí – triglyfy a metopy. Triglyf je vlastně trojitý zářez. Jsou to takové tři malé řádky – takové varhánky. Ano, přesně. A mezi nimi jsou tyto čtverce, s opravdu hlubokou reliéfní řezbou, mají asi 1,5 metru čtverečního. Jsou umístěny přímo nad hlavicemi. Správně, a pod frontonem. A metopy, které vidíme, zobrazují bitvu mezi Lapithy a kentaury. A myslím, že bychom měli raději mluvit o tom, kdo byli a proč bojovali. Je to příběh, který by představoval spíše mýtus dokonce i pro Řeky pátého století, kteří jej zobrazují. A příběh vypráví o svatbě, Lapithské svatbě. Lapithové byli kmenem starověkých Řeků, který žil poblíž lesů. A v lesích byla tato stvoření, která byla pouze napůl lidmi. Kentauři, napůl lidé, napůl koně. A Řekové v nich viděli spíše monstra. Víte, pro Řeky tu byla celá hierarchie podobných stvoření. Její vrchol představovali bohové, dále tu byli hrdinové, kteří byli potomky spojení mezi bohy a lidmy a samozřejmě tu byli také samotní lidé. A nakonec, pod tím vším, tu byli podřadní lidé neboli monstra, kterými kentauři rozhodně byli. Takže, nebyli tak úplně lidmi, byli spíše součástí světa zvířat. A nedalo se jim úplně věřit. Nicméně, Lapithové se cítili velice vděční a snažili se oslavit tuto svatbu. A tak pozvali Kentaury na tuto svatbu. A to byla veliká chyba. Veliká chyba. Trochu to přehnali s pitím, že? Ano a Kentauři toho využili. Ve skutečnosti udělali všichni to, že začali unášet Lapithské ženy. Takže je zobrazeno, jak s Lapithskými ženami prchají a jak s nimi Lapithtší muži bojují. Kentauři jsou vcelku impozantní – nejen, že mají šest končetin, ale mají také brutální sílu divokého zvířete. Ta, na kterou se právě díváme, zobrazuje Lapitha, který bojuje proti kentaurovi. Vypadá to, že jej drží za krk a snaží se jej stáhnout. Můžete vidět, jak se jeho prsty zatínají do jeho krku, i když samotný krk a hlava je pryč. A táhne ho zpět. Podívejte se na to – skoro jako by byl lukem či pružinou. Můžete přímo cítit napjaté tělo, zatímco je taženo zpět a sílu Kentaura, který se skutečně snaží odtrhnout a osvobodit se. Vypadá to, že se kentaur něčeho pravou rukou drží a Lapithovi vzdoruje. Podívejte se na způsob kompozice – je tak komplikovaná. Máte tu dva opačně orientované oblouky: oblouk Lapithova těla a také oblouk kentaura. Ano, je to vlastně skoro taková kruhová kompozice. A podívejte, jak hluboký řez to je! Je to úžasné. Je to téměř samostatná socha. Vcelku se divím, že se toho více neulomilo, protože to vystupuje z kamene natolik, že je to téměř volně stojící socha. A mramor je skutečně jemný kámen. Také se mi na tom líbí, že jeho ploché tělo je zkombinováno se složitějším pozadím z látky. Myslím tím, že toto je v jistém smyslu neuvěřitelně přirozené. Tak přirozené, až skoro věříme… Ani si nevšimnete té rafinovanosti. No, nejen rafinovanosti perfektně zřasené látky v pozadí, ale, abych tak řekl, rafinovanosti, která nás skoro přiměje věřit v kentaurovu existenci. Jinými slovy, je to téměř uvěřitelné spojení lidského a koňského těla. To je pravda. Co mě velice zaujalo je způsob, kterým jsou naše oči taženy k anatomické struktuře Lapithova těla. Ke hrudi, k hrudnímu koši, břišním svalům a prsním svalům. A co se týče stejných struktur v těle Kentaura, můžete vidět hrudní koš a žíly. Takže, je tu jisté vzájemné zrcadlení těchto postav. Je tu jisté zrcadlení, myslím, že je to přesně tak. Ale je tu také jistý jemný rozdíl, kdy se totéž napětí, které umělec vytvořil prohnutím kentaurova těla neprojevuje v Lapithově úsilí. Jinými slovy, podívejte na Lapitha. Přestože vynakládá obrovskou sílu na to, aby udržel koně, kentaura – má ho pod kontrolou. To on je ten, kdo má kontrolu, je v naprosté rovnováze. Spíše to vypadá, že jeho tělo je skoro uvolněné, setrvává v téměř dokonalé vznešenosti a rovnováze i navzdory tomuto boji. Podívejte se na rozdíl mezi způsoby, jimiž jsou podány hlavy kentaura a Lapitha, jejich tváře. Na prvním místě tu máte věkový rozdíl. Nejdříve tu máte krásnou honosnou tvář Řeka, Lapitha. A i přes to, že jeho krk je drcen, přes to, že je dušen, je tu jistý dojem klidu a noblesy. Ve tváři není žádná úzkost. Na druhé straně máme surovou, vousatou, dlouhovlasou, postarší figuru se srostlým obočím, s jakoby divokýma, široce otevřenýma očima a se zlomeným nosem. Všechno to vypadá drsně a není to vznešené vzezření, jaké Řekové dávali sobě. Skoro, jako by člověk byl nadán nadlidskou silou a nepotřeboval se uchýlit k téže brutální síle jako kentaur. No, myslím, že to Řekové skutečně odlišovali. Byli noblesní a odlišovali se od brutálních barbarů, kteří sídlili za jejich hranicemi. Ve skutečnosti mnozí naši historikové při pohledu na toto dílo řeknou, že Lapithové jsou vlastně Řekové. Samozřejmě. Ale kentauři jsou ti, kdo Řekové nejsou. A samotní Řekové se dívali například na Peršany, jejich velké nepřátele, se skutečným strachem jako na barbary, skoro jako na zvířata, jako na kentaury. Reprezentující jistý druh chaosu. Toto umění ve skutečnosti reprezentuje svou rovnováhou, svou dokonalostí a svou idealizací pocit kontroly, který byl pro Řeky tolik důležitý. Není divu, že dokonce i po tolika stovkách či tisících let se k tomuto období vracíme jako k výjimečnému a vzácnému období. Nejen proto, že to bylo období sice omezené, ale zato první demokracie, ale bylo to také období, v němž byly tělo i mysl vnímány jako výjimečné a krásné. ...