Starověké umění
Přihlásit se
Starověké umění (24/52) · 4:59

Parthenon: Sochy z východního štítu Fragmenty soch, které zdobily štít antického chrámu Parthenonu, jehož zbytky stále stojí v Athénské akropili. [438-432 př. n. l., mramor, umístění: British muzeum, Londýn]. Hovoří: Beth Harris a Steven Zucker.

Navazuje na Úvod do teorie umění.
Jsme v Britském muzeu a díváme se na jedny z nejslavnějších soch všech dob. V podstatě na nejslavnější sochy všech dob. Toto jsou sochy z pedimentu z východní strany Parthenonu, který stojí v Athénách na Akropoli. Vznikl v 5. století před Kristem, v klasickém období starověkého Řecka. Bylo to období athénské demokracie, "zlatý věk". Parthenon je nejvýznamějším památníkem tohoto období. Pro nové konfederace v samotném Řecku to byl poklad a také symbol bohatství, moci a moudrosti. Byl zasvěcen bohyni Athéně, bohyni městského státu Athény. Byla to bohyně moudrosti, ale také války. Válečná bohyně. Tyhle sochy jsou z východního pedimentu. Pediment je trojúhelník, který je na obou stranách starověkého řeckého chrámu. Je to vlastně štít. Postavy bylo třeba nějak uspořádat, bylo to jistě složité vměstnat je do protáhlého trojúhelníku. Postavy se zvedají a zároveň si můžete ten trojúhelník domyslet. Jen ty postavy uprostřed tu nejsou. Pojďme si teď o těch sochách něco povědět. Uprostřed je Athéna, rodící se z hlavy svého otce, boha Dia. Pak je tu skupina bohů a bohyň, kteří na to reagují. Ze třech soch z pravé strany východního pedimentu, které se zachovaly, je zde pravděpodobně Hestiá, nejblíže středu, Afrodita, odpočívající matce na klíně a dále napravo od ní by to mohla být bohyně Měsíce, v čele vozu jedoucího na Měsíc. Na levé straně pedimentu je to naopak. Vychází slunce a bůh Slunce jej přiváží do nového dne. To má samozřejmě znázorňovat zrození Athény. Mě nejvíc překvapilo, že sochy vypadají tak skutečně a jsou plné pohybu, a to i přesto, že nemají hlavy. Tedy kromě toho nahého ležícího muže, ten je ale velmi poškozený. Jedná se patrně o Dionýsa. Ty sochy toho opravdu hodně vypovídají, i přesto, že nemají hlavy ani ruce, což jsou často nejexpresívnější části těla, a navíc jsou dost zahaleny látkou. Jsou plny energie a navzájem na sebe reagují. Sochy vytvářejí složitou kompozici. Postava nalevo od středu odchází, ale dívá se zpátky, patří k postavě vedle, která sedí a reaguje na ni a na to, co se děje uprostřed. Všechno to usměrňuje postava sedící vepředu vlevo. Dále ten ležící nahý muž, který se dívá vlevo. Vidíme tu integraci opravdu velice složitého celku. Přijde mi velice zajímavé jednak ono psychologické a také anatomické chápání lidského těla a zároveń úcta a láska k němu. Ženské postavy jsou oblečeny, ale to, jakým způsobem umělec zobrazil jejich oděv, odráží určitým způsobem práci svalů, což nakonec vypovídá o těle více než kdyby byly postavy nahé. Je dobré si uvědomit, často na to totiž zapomínáme, protože vnímáme sochy jako bílé, že bývaly jasně barevné. dnes by nám to přišlo zvláštní, moc zdobné a možná důležitější než se jeví teď, protože byly vyšší a dále od diváka. Na druhou stranu by nám barva více odkryla detaily. Sousoší působí vznešeně, což je pro tento vrchol klasiky starověkého Řecka typické. Když se např. podíváte na boha Dionýsa, -je to přece bůh vína, že?- je vidět, že odpočívá a zároveń působí vznešeně. Tyto dva rysy jsou zde vyrovnané. Je to bůh, o tom není pochyb. Stačí se na něj podívat. Hned je vám to jasné. Je božský. Jsme přece na Olympu. Je jasné, proč se pozdější kultury k těmto sochám vracely a vnímaly je jako vrchol lidského tvorby. Dovedeme si představit celou kulturu plnou dokonalosti, transcendence, krásy, hrdinství a vznešenosti. Toto umění ztělesňuje tyto hodnoty natolik, že si je pak spojujete přímo se samotnými Atéňany.
video