Následník Bernarda Daddiho - The Aldobrandini Triptych, 1336 Malováno temperou. Portland Art Museum. Hovoří: Tine Olsen a Maribeth Graybill.

Nacházíme se v Evropské galerii v Muzeu umění v Portlandu. Já se jmenuji Christina Olsenová A já jsem Maribeth Graybillová. Právě stojíme před tímto neuvěřitelným dílem od následníka Bernarda Daddiho. A to, co vidíme je madona - matka Ježíše Krista - obklopená skupinou svatých a andělů, přičemž se nejedná jen o malbu, je to prostorový objekt. To, co mě opravdu přitahuje právě k tomuto kusu z mnoha dalších maleb madony a Ježíše je to, na co se právě zaměřujeme. Není to jen plochý zevnějšek, není to jen malba na podstavci, ve skutečnosti je to miniaturní kostelík. Přesně tak! Proto je tu deska - zadní deska, která má nad sebou kostelní věž. Dále tu jsou dveře. Je to tedy vstup, tyto dveře se dají otevírat a zavírat. Pokud jsou zavřeny a když trochu popojdeme, můžeme vidět, že jsou zlehka pozlacené. Nejspíš je to pozlacená kůže a dřevo. A když tento prostor otevřete, tedy když otevřete tyto dveře, najednou se ocitnete v přítomnosti madony. To je ono. Moc se mi líbí způsob, jakým zjišťujete, že tento artefakt byl jednak samozřejmě obrazem, ale také něčím, co spojuje diváka i věřícího. Když se dveře otevřou, stojíte vedle madony a tato scéna vám mnohé poodkrývá. Pojďme o tom něco říci, protože to opravdu není jen obrázek madony, ale je to také příběh jejího života. Vidíme archanděla Gabriela na vršku levých dveří, jak přichází dolů z oblak a sděluje Panně Marii, že právě ona bude matkou Ježíše Krista, tedy že porodí syna Božího. Scéna tak překrásného vyslovení takto vyobrazená je důkazem citlivosti umělcova zpracování gest. Gabriel pozvedne svou pravou ruku, aby učinil toto prohlášení. Přesně tak. Panna Marie na to nepatrně upozorní už dříve. Dává si ruku na srdce a naklání hlavu do krásné skromnosti, jako bych chtěla říct: "Opravdu já?" Můžeme skoro slyšet jejich hovor, protože je to sehráno tak dramaticky. Máš pravdu! A tady níže je archanděl Gabriel. Vidíme vlastně scénu zrození Ježíše, když se narodil do nádoby s krmením pro dobytek. Je zde kráva i osel. A nad nimi andělé se svatozáří. Pod nimi je Josef, který se zde s někým baví. Myslím, že je to ovčák. Přímo zde na pravé straně vidíme krucifix. Ježíš na kříži, je tak vyhublý, jeho kůže skoro připomíná mrtvolnou bledost. Z ran teče krev a u chodidel stojí jeho matka Marie a padá do mdlob. Je doprovázena sv. Janem a dalšími Kristovými následovníky. Svatý Jan ji drží při této neuvěřitelné scéně, zatímco Marie oplakává umírání svého syna. Líbí se mi způsob, jakým je zde ztvárněna přítomnost i čas vyprávění. Jinými slovy, mám pocit, že jsme v té scéně přítomni. Je zde sice Panna Marie, ale to, co vidíme na levé i pravé straně toho díla, je vyobrazením toho, co se dělo předtím a co bude následovat. Jedná se o autorův neuvěřitelný cit pro zachycení přítomnosti, budoucnosti i minulosti, a to vše v jednom uměleckém díle. Tak mě napadá, jak říkáš, že pokud o tom přemýšlíme, tak ty desky mají narativní charakter. Jsou tu události, které se již odehrály a jsou zaznamenané v Bibli, ale ta centrální deska, která uctívá Pannu Marii, o tom není v biblickém textu zmínka. Také proto je vše prezentováno hierarchicky. To, co je věčné, je oproštěno od času. A to, co se nás týká, v souvislosti s prostředním panelem, k nám bude vždy promlouvat. Naplno v tomto mistrovském díle, ale i v omezené míře všude kolem nás.