Jan Vermeer, Sklenice vína, 1661 olej na plátně, 67.7 x 79.6 cm (Gemäldegalerie, Staatliche Museen zu Berlin)

V holandském malířství 17. století není žádná jemnost. Často vidíme děje, které jsou křiklavé a jednoznačné. Výjimkou jsou obrazy Jana Vermeera. Jsou hádankami i náměty pro vyprávění. Je pravda, že na tomto obraze si nejsme jisti co se bude dít. Vidíme muže, který má na sobě stále ještě klobouk a kabát. Stojí vedle stolu, na kterém je krásný koberec a ruku má na džbánku s vínem. Jako by se právě chystal dolít mladé ženě její sklenici. Ona ji má u úst a právě dopíjí. On se zdá být netrpělivý a chce jí dolít, jakoby cílem celého děje bylo ji opít. Ale naproti ní v otevřeném okně vidíme v barevném skle vyobrazení mírnosti, zdrženlivosti, jakoby radu pro ni, aby si dala pozor. Obraz je tedy o její volbě. Muž, jehož tvář je zastíněna, působí lehce zlověstně. Mezi oběma postavami je cítit odstup, jakoby se navzájem moc neznali. Až si říkám, zda jim to víno vůbec nějak pomůže se sblížit. Aspekt flirtování je nám skryt také tím, že nevidíme jeho stínem skryté oči. Ty její jsou zcela zastřeny září krásné křehké sklenice, kterou má před obličejem. Nyní nemůže mluvit, právě pije a její pohled je nám skryt onou sklenicí. Přesto ten jas vypovídá o kráse. Sklenice je těsně u očí. Ačkoliv se jedná o rané dílo, můžeme vidět jeho fascinaci lehkým světlem. Podívejte se na způsob, jakým světlo plní prostor skrze onu modrou záclonu. Ta jemnost, kterou bohatě využívá na tónování zadní stěny a dalšího prostoru. Vermeera zajímá světlo. Charakteristická je u něj geometrie v kompozici, čtverec otevřeného okna, obdélník rámu na zadní stěně, čtverec opěradla židle a perspektivní zobrazení na podlaze. Šachovnicový vzor vytváří jasný, členěný interiér a naproti tomu jsou zde předměty, které jsou umístěny šikmo Linie okna je například přerušena kvůli uhlopříčce, vzniklé jeho otevřením. Dlaždičky jsou položeny přímočaře, ale židle je umístěna ve zcela jiném úhlu. Jistým způsobem tento obraz naznačuje narušení pořádku a tímto rozmístěním předmětů v místnosti je poté vyjadřováno ono napětí. Možná to má být metafora vzájemného působení těchto dvou postav. Nebo jako předzvěst toho, co se možná stane. Je zde i vyjádřeno, že postavy jsou spojeny. Podívejte se na soustředné kruhy na postavě muže: jeho límec, řadu záhybů na plédu s odlesky světla. Záhyby se postupně také zvětšují. Jeho pohyby můžeme vidět na krásném brokátu jejích šatů a posléze pasu. Takže mezi nimi existuje harmonie. V tomto obraze tedy vidíme harmonii i disharmonii. Vermeer také využívá hudebních nástrojů k vyobrazení harmonie i lehkomyslnosti. Tím si nejsem tak jist! Myslím, že Vermeer nechává tuto otázku na nás. Tím, že Vermeer nespecifikuje odpověď, vytváří velmi poetické dílo.