Umění 20. století
Přihlásit se
Umění 20. století (20/62) · 7:58

Dix, Portrét Sylvia von Harden, 1926 Portrét novinářky Sylvie von Harden, (Musée National d'Art Moderne, Centre Georges Pompidou, Paris)Hovoří: Dr. Juliana Kreinik, Chad Laird

Navazuje na 1800-1907 Průmyslová revoluce.
♪ (hudba) ♪ Díváme se na obraz od Arthura Dixe, je to portrét Sylvie von Harden z roku 1926. Kdo byla Sylvia von Harden? Sylvia von Harden byla fantastická, báječná postava, která vlastně ani nebyla novinářkou, přestože v titulku je řečeno, že jí byla, tak nebyla ani tak novinářkou jako básnířkou a povídkářkou, která pracovala v Německu. Zde je vyobrazena v romaneskní kavárně v Berlíně, která byla oblíbeným místem pro spoustu avantgardních umělců, spisovatelů a básníků 20. let 19. století. Sylvia von Harden je tady vyobrazena v tomto malém zákoutí, kde posedávala u tohoto stolečku. Byla avantgardní "Neue Frau" a přátelila se s různými umělci, básníky a spisovateli té doby. "Neue Frau" je tedy ta "Nová žena" Německa raného 20. století a jsme tedy mezi první a druhou světovou válkou. "Nová žena" je postrachem v očích veřejnosti, která se chodí bavit a pracuje. Má krátce a přiléhavě střižené vlasy, což ji dělá spíše androgynní (pohlavně neurčitého vzhledu), její ruce jsou velmi velké, Možná to má co dělat s představováním "nové ženy" v uměleckém světě. Ano, má to co dělat s "novou ženou" všeobecně, ale také to má co dělat se stylem, jakým Arthur Dix portrétuje a tím, že Arthur Dix měl sklon dělat své modely docela nehezkými a neatraktivními. Takže i když Sylvia si je na obraze docela podobná, tak přesně takhle nevypadala. Takže, např. její vlasy - měla takto krátce, přiléhavě střižené vlasy. V Německu byl tento srandovní sestřih pojmenovaný "Bubikopf", chlapecký styl, častý ve dvacátých letech. Měla poměrně bezpohlavní vzhled a ty šaty jsou vlastně namalovány podle šatů, které měla opravdu nosila V mnohém se to tedy opírá o skutečnosti, ale např. její ruce jsou prodloužené, což vytváří dojem, že se jedná o mužské ruce. Myslím si, že to má hodně co dělat s odchýlením a umístěním, a svým způsobem to přitahuje pozornost k místům jako jsou její prsa, nebo spíše by měla být, žádná nemá, protože je tak bezpohlavní. Má oblečené tyto, velice geometricky vzorované šaty, které ukrývají ženské křivky, které možná má. Je zakrytá, ani nevidíme její krk. Druhá ruka je položená přes klín, takže jej překrývá. Ale jsou tam i další rysy, které naznačují něco jiného. Když se vlastně podíváš na tento detail, ty shrnuté punčochy... tady je vidět, jak je to realistické. Jak to Dix znázorňuje. Nikdo nechce být namalovaný se shrnutými punčochami, poukazuje to na neupravenost, ruší to jakoukoli uhlazenou představu, ale na druhou stranu je to svým způsobem buřičské. Ona tam tak sedí a pozoruje, dokonce má sklíčko na jednom oku a má ty zvláštní rysy, doplňky, podle kterých ji můžeme považovat za určitý typ ženy. Ty shrnuté punčocháče, velké ruce, to sklíčko, které zvýrazňuje její pohled... A pak má cigarety, kouří na veřejném místě. To vše vytváří její identitu a Dixovi se to zde opravdu povedlo! Vzorek těch šatů, zdá se, opravdu zdůrazňuje pocit povrchu a plochosti na místo jejího těla, její krk vypadá velmi válcovitý a téměř mechanicky spíše než lidský, organický tvar. Myslím, že jedna z věcí, které se mi na tom líbí je, že na tomto je také vidět způsob, jak Dix používá geometrii prostoru a tvarů a v kontrastu s tím, když se podíváš za ni, sedí na opravdu ornamentálně zdobené židli, takže křivky té židle mají více ženskosti než její tělo. Myslím, že je to výrazně ilustrativní ..a potom, je tu oválný tvar jejího sklíčka a oválný stůl, ta oválná sklenice, ve které je velmi charakteristický koktejl, který byl v té době populární Takže tyto věci a pak ty věci, které jsou trochu delší a plošší, jako její tělo, které by doopravdy nemělo být ploché, však víš, když uvažujeme o tom, jak tělo vypadá. Naše tělo je oválné, má křivky a vyjadřuje smyslnost, ale tady je tělo bezpohlavního tvaru. A měli bychom obraz zasadit do kontextu Nové věcnosti, či Neue Sachlichkeit, tedy hnutí, které se objevilo v tomto období mezi válkami, které se vracelo zpátky, trochu více k figurativnímu stylu, naturalismu. Více k naturalismu než např. Carte Noire nebo německý expresionismus nebo Kandinsky a další umělci, kteří v té době tvořili v Německu. Proč bychom se měli vracet ke stylu, který je více naturalistický? Myslím, že realismus znamená, že je tu mnoho věcí, které jsou tady důležité, ale to je rok 1926. Je tady pocit všeobecného smyslu v Německu a dalších zemích Evropy, stejně tak jako návrat k řádu. A když se ohlédneme zpět, tak máme svým způsobem pocit, že chtěli vytvořit něco nového, ale že chtěli mít jistý druh významu a hrubosti a něco, co je typicky německé a tedy Arthur Dix se opravdu ohlíží zpátky k tradici portrétu v Německu. Vrací se k Holbeinovi, který maloval významné portréty a svým způsobem vytvořil německou portrétní tradici. Maloval velmi hyper-realisticky, že? Ano, a vzal naturalismus a realismus a tak nějak to vyzdvihne na jinou úroveň. Hodně malířů z Neue Sachlichkeit to dělalo, snažili se o fotografický realismus, ale zavedli to až do extrému. Je zajímavé, že je to chápáno jako touha po pořádku a návrat k řádu, zatímco my ho vnímáme jako někoho, kdo podkopává a převrací zažitou genderovou hierarchii, kdy jsme přemýšleli o muži a ženě odděleně. Ta "nová žena", zejména její péče o tělo uvádí tyto kategorie ve zmatek spíše než, aby vypovídala o tom, jak uhlazené a upravené jsou. Ale ona každopádně vyvrací věci, dokonce i její jméno je vlastně vymyšlené, je to pseudonym a ona změnila své jméno, když začala se svou spisovatelskou kariérou. Ona není velmi populární spisovatelka, ale je jednou z mnoha básníků a spisovatelů, kteří pracovali na různých textech, které otiskovali v malých žurnálech a byli čteni velmi úzkým publikem. Ale ona v každém případě vyvrací různé typy kulturních a genderových stereotypů a ukazuje převrat kavárenské kultury toho času v Německu. Co se u Dixe nabízí k úvaze je ten fakt, že rád vyobrazoval lidi tak, aby vypadali ošklivě. Štvalo je to? Ano, no, víš, někdy je to štvalo, mnohokrát to ale bylo téměř jako privilegium, být malován Dixem tímto zvláštně ošklivým způsobem, ale jeden, nebo dva s tím měli problém a záviselo to na tom, jak to vzali, protože on byl v tom nezlomný a v tomhle byl v dvacátém šestém velmi osamocen, se svým stylem malby. Ale předtím se některým jeho bohatým klientům nelíbilo, jak je namaloval. Sylvia von Harden, pokud vím, zbožňovala jeho způsob malby. Nyní je to v Pompidou Centre v Paříži. Ve svých 60 letech si dokonce sedla a nechala se vyfotit se svým portrétem a můžete vidět, že dokonce i v té době stále trochu vypadala, jako ta postava na obraze. Já si prostě myslím, že je to skvělý portrét. Já taky. (jazzová hudba)
video