Jackson Pollock, Jedna: Číslo 31, 1950 One: Number 31, olej a email na plátně bez podkladu, 1950 (MoMA)Hovoří Dr. Steven Zucker, Dr. Beth Harris

Nacházíme se ve čtvrtém patře MoMA, Muzea moderního umění v New Yorku a stojíme před významným obrazem Jacksona Pollocka, "One: No. 31, 1950". To je docela dost čísel. Pollock totiž učinil veliké rozhodnutí. Něco jako Chopin a jeho "Nokturna č. 22"? Přesně tak. Až na to, že Pollock předtím názvy používal, a vlastně je občas použil i teď. Někdy třeba i přijal název, který pro dokončený obraz vymysleli jeho přátelé. Podle akademiků tak činili proto, aby neuzavíral význam svých obrazů. Chtěl, aby jejich význam zůstal otevřený a proto používal názvosloví skladatelů. To dává smysl. Nechtěl, aby se s tímto obrazem pojil text. Raději se postaral o to, aby to bylo co nejotevřenější. Ve stejném roce, ve kterém namaloval tento obraz, vlastně téměř ve stejné době, namaloval i "Podzimní rytmus", který visí nedaleko, v Metropolitním muzeu umění. "Podzimní rytmus" ale jméno má. To má, a lidé v něm pak hledají barvy podzimu. Hledají... Hledají ten "rytmus". A přemýšlí o tom, co to vlastně znamená. Je to vlastně taková řada asociací. Sám jsi řekl, že by jsi obraz poznal kdyby byl vzhůru nohama, to každý nedokáže. Znamená to tedy, že tyto cákance a jejich směr znamenají něco určitého. Stejně tak je tomu u celkové podoby. Na to asi většina návštěvníků nemyslí. Vše co jsi teď zmínila jsou velice komplikované skutečnosti. Když pomyslíme na Pollockovy obrazy a jeho způsob malby, právem nás napadne improvizace. A jistým způsobem tyto obrazy opravdu improvizované jsou. Jako když třeba jazzový hudebník začne jammovat. - Přesně tak. Jazzoví hudebníci své nástroje většinou mistrně ovládají a myslím, že Pollock zase dobře rozumí tomu, jak ovládnout barvu. Způsob, jakým to dělá, je zcela unikátní. My bychom mu toto ovládnutí barvy ale kupodivu nejraději upřeli. Milujeme představu šílených umělců, tak jako to chceme vidět ve Van Goghovi apod. Vidíme to ve všech, kteří jsou, tím svým jedním vyhraněným způsobem, geniální. Pollock byl však vizuálně sofistikovaný a myslím, že moc dobře věděl, co dělá. Jak se vlastně pozná, kde je nahoře a kde dole? Podívej se na to plátno. Za prvé je obrovské. Pollock ho namaloval někdy na jaře a maloval na zemi. Plátno bylo ve vodorovné poloze. Nijak ho nenapínal a je prosté jakéhokoli podkladu. Způsob, jakým se okolo plátna pohyboval, je dnes velice dobře známý. Existuje řada fotografií, které Pollocka zachycují při práci. Když se na obraz podíváte, můžete vidět, že všechny linie jdou určitým směrem. Barva je nejhustší ve středu obrazu a okolo kraje vede jakýsi rám... Jakási rámující architektura. Pollock přesně věděl, kam míří a kam tím dojde. Barva je nejhustší zhruba ve ve třetině obrazu a vlastně tvoří jakousi volnou horizontálu, která se nachází asi ve třetině výšky obrazu. Už to vidím. Myslím, že to obraz jistým způsobem ukotvuje, že má díky tomu jakési těžiště, spíše níž než výš. Díky tomu obraz rozhodně nepůsobí neforemně či těžkopádně. Kdybyste tento obraz měli na diapozitivu a obrátili ho, přestal by dávat smysl. Opravdu? - Ano Škoda, že to nemůžeme zkusit tady. Když jsi zmínil horizontálu, připomněl jsi jsi mi samotný horizont. Zvláštní, že mě to napadlo, protože Pollock měl plátno položené na zemi a horizont v něm není. Výrazu "horizont" jsem se zatím schválně vyhýbal. V tomhle případě ale té asociaci asi neunikneš. Opravdu tu vidíme jakýsi prostor, snad díky tomu, že všechny ty barevné skvrny a linie se vzájemně skládají samy do sebe. Stává se z nich určitý hutný, prostorový... Pokud stojíme přímo před obrazem, zcela nás pohltí, ačkoliv stojíme vně obrazu. Rád bych se ale vrátil k tomu, co Pollock svou malbou vlastně myslel, protože o tom se hodně debatovalo. Hned v počátcích měl dva velké kritiky. Greenberg? Greenberg a Rosenberg. Oba vysvětlovali to, co Pollock dělá, úplně jinak. Rosenbergova slavná teorie říká, že to, co vidíme v muzeu, je vlastně jakousi fosílií původního uměleckého díla, kterým je ve skutečnosti samotný akt vytváření. Vytváření díla. Onen prvek provedení, vytvoření. Greenberg naopak tvrdí, že výtvor se stane uměleckým dílem až poté, co je zvednut ze země vzhůru, do říše vertikality. Ve chvíli, kdy vstoupí do kontinua dějin umění. Je to zajímavé, protože dílo pozorujeme z jiného úhlu, než v jakém bylo vytvářeno. Něco podobného se do té doby zřejmě ještě nestalo. Občas se kvůli tomu přistihnu, jak stojím u okraje plátna a natáčím hlavu tak, abych se na obraz mohl dívat z úhlu, ze kterého ho musel viděl i Pollock. Obraz náhle vypadá úplně jinak. Nechápu, jak se mu dařilo udržet v hlavě oba pohledy. Velice mu záleželo na... Byl si dobře vědom toho, jak bude obraz ve chvíli, kdy dosáhne vertikality, vlastně vypadat. Není divu, vždyť promlouval k tradici i k dějinám celé malby. Jednou ale, pravda, požádal Tonyho Smithe, který instaloval některé z jeho nejvýznamnějších výstav, aby jeden obraz pověsil v galerii na strop, vodorovně. Opravdu? To je zajímavé. Takže v tomhle jednom případě se člověk mohl podívat na plátno svrchu - tedy vlastně zespod. K obrazu právě přišlo několik lidí a předstírají, že kolem sebe cákají barvu. Zdá se, že pochopili, jak by se dalo docílit té husté sítě cákanců a čar. Vypadá to velice zvláštně. Existují slavné fotografie modelek časopisu Vogue. Stojí před jedním z těchto pláten a vypadá to opravdu úchvatně. K tomuto obraze lze přistupovat mnoha způsoby. Myslím ale, že to nejdůležitější, co byste si z Pollocka měli odnést, je to, že se nejedná o plátno, které představuje kytici nebo lidské tělo. Je to obraz, který ukazuje akt, proces samotné malby. Pohyb, gesto. Všechno to je o malířském pohybu. A o procesu tvoření. Ale hlavně o pohybu, to rozhodně. Když si představíme akt malby, vybaví se nám tah štětce. Ten zde ale nehraje roli. Zkus o tom přemýšlet jinak. Vidíš ty jednotlivé čáry, linie barvy? Někdy jsou tenčí, někdy silnější a občas se roztékají. U těch můžeme cítit, že ačkoli se Pollock zastavil, barva tekla dál. Tam, kde rukou pohyboval pomalu, je linie silnější. U tenčích čar zase vnímáme zrychlení. Je to vlastně takový choreografický zápis. Téměř můžeme zrekonstruovat, kudy přesně se Pollock kolem plátna pohyboval. Proto je na některých místech to gesto, pohyb, širší. Není to pohyb štětce, není to ani pohyb ruky. Je to pohyb celého těla. Chápu, zároveň však z toho obrazu cítím i jakési napětí. Z té různorodosti a hutnosti mám pocit, že jde o něco přirozeného, co nestvořila lidská ruka. Tím se vracíme na počátek. Nechceme, aby měl Pollock záměr, chceme přirozenost. Ve všem chceme najít pouze přírodu. Což krásně sedí do mýtu Jacksona Pollocka. Na počátku jeho kariéry došlo k události, který později vstoupila do dějin. Lee Krasnerová, Pollockova manželka a sama zcela výjimečná umělkyně, Pollocka seznámila se slavným německým abstrakcionistou Hansem Hofmannem. Hoffman psal umělecké kritiky na některá z Pollockových raných děl a řekl mu, že by se měl zkusit přiblížit trochu víc přírodě. Pollock mu na to prý odpověděl: "Já jsem Příroda." Zajímavé.