Braque, Le Viaduc à L'Estaque, ( Viadukt u L'Estaque), 1908 Braque, Le Viaduc à L'Estaque, ( Viadukt u L'Estaque), 1908, olej na plátně, 72.5 x 59 cm (Musée national d'art moderne, Centre Pompidou, Paříž)

♪ (hraje piáno) ♪ Jsme v centru Pompidou v Paříži a koukáme se na obraz od Braquea. Je to jeho rané dílo. Bylo namalováno těsně po smrtí Cézanna. Braque sešel dolů do skladiště skoro s úctou a začal zkoumat Cézannovy pozdní malby Můžete vidět viadukt, který je možné vidět na mnoha Cézannových obrazech, stejné barvy i techniku stínování, práci štětcem, kterou u Cézanna také vnímáme. Přesto jsou věci jiné. Braque viděl Les Demoiselles d'Avignon, prostor je velmi zhuštěný. Jeho setkání s Picassem a pozorování, jak Picasso v určitém smyslu očišťuje Cézanna, tak jako i jiné umělce jako Matisse, na něj mělo velký vliv. Jsou to právě tyto malby, které Braque přináší zpět, které když Picasso vidí, tak ho to výrazně posouvá dopředu. Mluvíme tady o určitém zhuštění, tady ten most chce být v pozadí, ale zároveň se v určitém smyslu velmi agresivně tlačí do popředí. A nebe nad ním se tlačí dopředu snad ještě víc v určitém smyslu, takže celé plátno vypadá, že se vzdouvá nahoru a proti nám. Budovy v popředí naopak působí jakýmsi dojmem, že se tlačí nahoru a do pozadí, takže viadukt v pozadí a ty domy... Působí to, že tam není nic mezi tím. Přesně, jak tohohle docílí? Vidím hodně zjednodušení na geometrické tvary. Vidím obdélníky, trojúhelníky, jehlany a polokruhové útvary, až tak, že domy vypadají jako hory a hory vypadají jako domy a stromy vypadají jako nebe. Je těžké nekoukat se na to jako na rozložení formy. To se stane analytickým kubismem. Barvy jsou převážně ty z analytického kubismu, odstíny šedi a hnědá. Máte tu ještě šedomodré nahoře, máte tu odstíny šedomodré ve stínech dole pod tím. Máte tu ty odstíny béžové, hnědé a červené na celém obraze. Je tu určitá spojitost napříš povrchem plátna, která ho rozčleňuje. Máte tu také různé redukce tvarů, které můžete vidět o něco později v analytickém kubismu, kde je střecha, ta střecha na obzoru, s odstíny žluté a zlaté. Pokud sledujete tu barvu, tak můžete vidět, že pozvolna přechází do barvy jiné části střechy. Není tam vlastně žádné rozlišení prostoru. Taky způsob modelování pomocí černých kontur zase velmi velmi analyticky kubistické. Tento způsob zjednodušování jednoho tvaru na jiný je něco co je považováno za klíčovou charakteristiku Cézanna a často nás to upoutá v jeho pracích, jako přechod a způsob otevření geometrie celé této struktury. Před chvílí jsme mluvili o podstatě této plochy a přítomnosti povrchu. Není to způsobeno jen tahy štětce, ani tím úplným pokrytím barvou, ale také určitou libovolností, koukněte se na zelené tahy štětcem vlevo uprostřed, nebo na ty béžové vpravo nahoře, jsou to připomínky toho, že se díváme na dvourozměrný povrch, potlačuje to prostor. Skoro mi to připadá trochu jako kdyby nám Braque dával lekce fauvismu, ty barevné skvrny, které tak nějak mohou být i odděleny od toho, co představuje. Jistě, ale tady barva není nositel významu. To je pravda, jsou tu ty náhodné barevné tahy štětcem. Celé to působí tak hrubě... A nedokončeně způsobem, jakým Cézanne vždycky působí nedokončeně. Je to výzkumná cesta, která v žádném případě nemá být dokončena, stejně jako krok vpřed. A stejně jako zkoumání Cézannova díla po jeho smrti. ♪ (hraje piáno) ♪