Bernini, kostel svatého Ondřeje na Kvirinále, 1658-70 na objednávku kardinála Camilla Francesca Maria Pamphili pro potřeby nedalekého jezuitského semináře.

(klavír) Stojíme všichni tři před kostelem svatého Ondřeje na Kvirinále Asi jsem to nevyslovila italsky. Ale ano, výborně. Stavitelem kostela byl Bernini. Je to malý kostel, protože je tu málo místa. Jezuité si přáli, aby kostel navrhl a postavil na tomto omezeném prostoru. A on vytvořil něco úžasného. Využil toho, čemu se říká vysoký řád. což znamená, že schody vedoucí ke kostelu, veranda před ním a celá budova kostela jsou z každé strany ohraničeny jedním obřím pilastrem a nápadným vyvýšením, které kostelu dodává tak monumentální vzhled, že snadno zapomenete, jak je ve skutečnosti malý. Schodiště kostela nechal zasahovat do ulice v soustředných kruzích připomínajících vlny. Bernini miloval pohyb. Všude v jeho tvorbě je pohyb, což uvidíme také v interiéru, kde si všimneme elipsovitého půdorysu. Pojďme dovnitř. Ano, pojďme. Nemůžu se dočkat. Právě jsme vstoupili do kostela, má krásný elipsovitý tvar, který se postupně otevírá směrem doprava a doleva, Je to horizontální elipsa, což je neobvyklé. Kostel byste dnes stavěli na pravoúhlém půdorysu. ve tvaru kříže, ani tento půdorys by se v období renesance neobjevil. Tenkrát byl půdorys kruhový. Toto je elipsa, je zajímavé, že další elipsu najdeme v ulici pod námi Bernini a Boromini jsou často považováni za soupeře, Bernini se v něčem podobá Camillovi. Také se zdá... náměstí svatého Petra. Ano, také má tvar elipsy. Jsou to dvě elipsy, takže je to něco jako rozdíl mezi klasickým a moderním baletem. Je v tom určitá rozpínavost, i když se drží určité symetrie. Toto je přísně symetrické. Co na nás při vstupu nejvíc zapůsobí, je světlo před a nad oltářem. Připomíná divadlo, ale je to pravé světlo, které prochází neviditelným oknem. To Bernini používá často. Používá to velice často, U svaté Terezy. ...u svaté Terezy a u svatého Petra. světlo prochází dolů průzory. Nahoru a dolů se pohybují radostně zpívající andělé, posazení na silných paprscích světla. Jsou vyrobeni ze štuku, zlata a bronzu. Pojďme blíž. Ano, určitě pojďme. Cestou k oltáři za rohem vidíme bohatě zdobený oltář a lavice, a také hlavní oltářní obraz "Umučení svatého Ondřeje". Svatý Ondřej se italsky řekne Sant' Andrea. Je patronem tohoto kostela. Je to velmi významný křesťanský světec nejen pro katolíky. Je bratrem svatého Petra, proto je mu v Římě zasvěceno mnoho kostelů. Byl přibit na kříž ve tvaru písmene "x", takzvaný kříž svatého Ondřeje, který je zde zasazen mezi anděly a cherubíny a pomyslné, ale silné paprsky světla. Je zajímavé, že samotný obraz je zasazen do téhož mramoru, z něhož jsou sloupy a pilastry. Takže to opravdu není obraz v běžném smyslu v architektonickém prostoru. Je sem úplně začleněn. Opět zde máme spojení hmoty a prázdnoty; bohatého materiálu a soch v architektuře, s malbou tvoří celé umělecké dílo a opět teatrální Kdybychom se dostali příliš blízko, přímo před oltář při pohledu vzhůru uvidíme zdroj světla, který farníci normálně nevidí, ať už jde o světlo denní nebo umělé, je tu místo pro denní světlo. Celý prostor je zalit sluncem. Ta nádherná druhá vitráž. Přesně tak. Jde samozřejmě čistě o divadelní rekvizity. Barva sloupů a pilastrů výrazné barvy různých kamenů, které byly použity na stavbu, jsou to světské barvy. Někteří lidé ty sloupy přirovnávají možná ke vzoru šunky prosciutto, někteří si vybaví maso na hamburger. Nejsme neuctiví, je to představa. Vidíme tu hodně hnědé a bílé a proužky tuku jako v prosciuttu, Souvislost s jídlem je ale zcela oprávněná. Jde o něco pozemského. Zmizí to při pohledu na klenbu kostela na čisté barvy, rajské barvy. Tam dole je svět, ale nahoře je jen bílá a zlatá, to jsou barvy ráje, je vidět, že svatý Ondřej umírající na kříži na oltářním obraze, se pozvedá z přízemní úrovně do výšin jako bílá postava nesená vzhůru do nebes. A zlato ve vitráži, to je jen... Ano, zlato je zdůrazněno potřísněným cylindrem. Prosté doplnění staré stavby sklo, v tomto případě žluté, používáme, abychom i v podmračeném dnu jako dnes vyvolali pocit, že nad námi září duch svatý. To je opravdu božské. To nám ukazuje tato vitráž. Myslíte tu vitráž uprostřed. Ano, samotný vrchol stavby. Opravdu mě okouzlilo, jak jsou žebra chrámové kupole uspořádána jako paprsky vystupující z holubice. Ano, ta provázanost. Uhodil jste hřebík na hlavičku. Vystupují z holubice, ta nám ukazuje slávu boží od ducha svatého nese inspiraci a obrací náš zrak vzhůru. Kamkoli se podíváte, můžete od tohoto zdobeného elipsovitého tvaru dojít k něčemu, co se stává, jak jsem řekl čistým zlatem, bělostí a světlem. Samotné klenutí kopule, tak přesně oválné, je zaplněno postavami v bílém. Ty jsou vytvořeny ze štuku. Jsou to sochy mužů i chlapců. Chlapci jsou malí cherubíni. Vidíme je mezi anděly. Muži jsou zobrazeni jako rybáři se sítěmi, připomínají nám, že svatý Ondřej byl rybář jako jeho bratr Petr. Byli to první dva apoštolové, které Ježíš Nazaretský povolal do služby. Zdá se, že některé postavy se pohybují směrem z vitráže dolů. Ano, v období renesance, asi 150 let před Mantenovou slavnou ... prspektivní malbou "Výstavní síň" ... Výstavní síň. pohled nahoru a dolů záleží, odkud se díváte. některé postavy shlížejí na nás. Zdá se že... Přesně tak. ...a tady je iluze dokonalá. Vidíme tu oddělení nebe a země prostřednictvím postav na půli cesty mezi nebem a zemí nejvíc je to patrné na svatém Ondřejovi. Stojí na bílém podstavci na rozbitém štítu. Štít je rozbitý, aby se Ondřej mohl osvobodit a dostat se do nebes, kam má namířeno. Potom ale vzniká kontrast mezi utrpením svatého Ondřeje na obraze a jeho duchovním zobrazením. Duchovní osvobození a věčnost. A pamatujte, že v té době každý chápal smrt jako způsob jistého osvobození. Jezuité to vyjadřují slovy: Bůh dal, Bůh vzal. Osvobození od tělesnosti. ...ano, osvobození. Nepřítomnost dnešního pocitu strachu, obav, hrůzy ze smrti, Dnes totiž nevěříme v posmrtný život. Tehdy měli lidé jistotu, že odejdou na věčnost. Ne za věčným štěstím, v očistci se muselo pracovat, od toho je očistec pokud člověk nešel do pekla, lidé ale měli jistotu, měli místo, kde se dalo žít lépe než zde. Smrt byla všudypřítomná, kojenecká úmrtnost nebo nákaza morem Tenkrát lidé se smrtí žili. Dnes o ní nemluvíme, nežijeme s ní. Máte úplnou pravdu. Takové obrazy, sochy a architektura je uklidňující. Utěšuje nás, i když to zní paradoxně, o smrti. Není to smrt, je to nový život. Máte pravdu, často o tom přemýšlím. Když se díváme na obrazy světců nebo ukřižování, nebo smrti Panny Marie zjišťujeme, že smrt byla běžná. Ano, byla. To bychom měli vědět, potože navštívíme ,.. ukážu vám smrtelné lože největší v Římě. Pojďme se tam podívat. Je to socha v 1. prvním patře za kostelem. Pojďme.