Bernini, David, 1623-24 Gian Lorenzo Bernini, David, mramor, Galleria Borghese, Rome

Příběh Davida je z Bible, ze Starého Zákona. David se stane králem Davidem. A tady je zobrazen příběh Davida a Goliáše. Přesně tak. I když vidíme samozřejmě jenom Davida. Nicméně, Goliáše vidí on. To vidí. Samozřejmě vidí Goliáše. A míří prakem, kamenem, přímo na něj. V příběhu jde o to, že Pelištejci hrozí Izraelcům... a mezi nimi je obrovský muž, který... Každý se ho bojí. Každý se ho bojí a Izraelci jsou si jistí, že prohrají. Kvůli Goliášovi, tomu obrovi. Kromě jednoho chlapce, tady je zobrazený jako mladý muž. A on říká: nechte mě jít, já se mu postavím. Postavím se tomu obrovi. A oni na to: to nemůžeš! Vždyť jsi jenom malej kluk! A dají mu brnění, aby si ho vzal na sebe až bude bojovat s Goliášem. On si to brnění sundá a říká, že ho nepotřebuje. Postaví se Goliášovi a porazí ho jedinou ranou. Ale samozřejmě nejde o tu jednu ránu. Pomáhá mu Bůh. Je to jeden z těch příběhů kdy "když máš Boha na své straně, tak nepotřebuješ nic jiného". Je velmi složité se k tomuto námětu vrátit a obstát. Po Michelangelovi. Po Donatellovi. A na rozdíl od Michelangela, kde je vidět celý obrys těla téměř nepřerušený, je tady linie těla několikrát překřížená Davidovou rukou, linií krku, látkou, popruhem okolo hrudníku. A tělo je tak do spirály. Trochu diagonálně a přitom natočeně. Napětí provazu, jak se připravuje vystřelit z praku. To stejné napětí je cítit v natočení těla. To je pravda. Skoro jako kdyby sám byl pružina, která je připravena vystřelit. Přesně, podívej se na něj. V jeho obličeji je tak neuvěřitelné odhodlání. Soustředění. A vlastně, podívej se, jak se kouše do rtů. Je to nádherný výraz. Jak se mračí s obočím u sebe. U Berniniho vždy vidím tenhle typ psychologického pochopení. A podívej se, jak vytvořil tyhle krásné stíny kolem žeber a na břiše. Opravdu chce, aby tělo vypadalo realisticky, ale je to realismus, který se liší od idealismu renesance. A tak jako často u barokního umění, u Davidem cítíme, co se děje v jeho těle. Cítíme napětí a soustředění, na rozdíl od toho povzneseného rozmýšlení, které cítíme u Michelangela. Rysy univerzálnosti a věčnosti které si spojujeme s renesancí. Tohle se odehrává v jednom okamžiku. A on se pohybuje směrem k nám. Otáčí se. Člověk se skoro chce skrčit, aby mu uhnul. Pravda. A tento druh vizuálního napětí, které je vytvořeno jak skrz fyzickou formu, tak pomocí práce s povrchem. Velmi to připomíná barokní malířství v použití světla a stínu. Stín přes jeho krk. Další stín na jedné straně obličeje. A světlo na druhé. To samozřejmě záleží na tom, jak je osvětlený, ale jde o způsob, jakým je jeho tělo natočeno. Jsou tam části ve stínu v kontrastu s osvětlením. Přesně tak. A světlo vytváří dramatičnost. Důležité je si všimnout, že i na volně stojící soše je možné vidět jeho porozumění prostoru. Porozumění prostoru okolo sebe. On nedefinuje jen světlo, ale také prostor okolo sochy. Jako kdyby šlo také o práci s nejbližším okolím sochy. [Hudba]