Andy Warhol, plechovky Campbellovy polévky: Proč je to umění? Steven Zucker a Sal Khan debatují o plechovkách Campbellovy polévky od Andyho Warhola.

Proč je toto umění? Díváme se na jedno z pláten ze série obrazů plechovek Campbellovy polévky od Andyho Warhola z roku 1962 v Muzeu moderního umění. A jedna z opravdu důležitých otázek, která se objevuje, zvláště u moderního umění, zní: Proč je toto uměním? Když se mě na to zeptáte, vynoří se mi v hlavě spousta věcí. Opravdu to ve mě něco vyvolává, takže se přikláním k tomu říci ano, ale pak je tu spousta jiných věcí, které říkají, že kdybych to neviděl v muzeu, kdybych to viděl jenom v marketingovém oddělení společnosti Campbell's Soup, změnil by se tím úhel pohledu? Protože pak je to reklama. Ano. Ale v kontextu muzea nebo v kontextu ateliéru Andyho Warhola to není tak úplně reklama, že? Dokonce i když je to úplně stejná věc. Ano. Ta myšlenka za tím je taková, že když to dáme do muzea, bude to říkat: Podívejte se na to jinak. To je pravda. Opravdu to přemístí tu věc, změní to její význam, přemění ji. A to je jednou z hlavních myšlenek moderního umění. Můžete vzít něco, co nemusí být nutně založeno na technických dovednostech. Protože si nemyslím, že můžete říci, že tohle je provedené nádherně. Ano. Ale to, že se to přemístí, nás přiměje přemýšlet o tom jinak. Takže si myslím, že získal uznání za to, že vzal něco, co bylo velmi všední, něco, co uvidíte u každého, co má každý v kredenci, a udělal z toho střed zájmu. Něco jako: „měli byste této věci věnovat pozornost“. Myslím, že je to přesně tak, že to staví na předmětu, který je tím nejjednodušším, jaký lze použít. Umění v levné reklamě bylo totiž tak vzdálené krásnému umění, velkým mistrů. Zaměřit se na něco tak prostého jako je plechovka polévky a... a nebo kuřecí krém. A... a... totiž... Kdyby to udělal o 50 let dříve, lidé by si pomysleli, že tenhle chlápek je blázen. A kdybyste to udělali teď, pomysleli by si: „je neoriginální“. Byla to jenom ta doba, kdy si lidé mysleli, že je to umění. Myslím, že to je pravda. To, co Warhol v roce 1962 dělá je, že se ptá, co je v naší kultuře skutečně autentické a důležité. A bylo to o masové produkci, o továrnách. V určitém smyslu řekl: nedívejme se na přírodu, jako kdybychom byly kulturou stále ještě založenou na zemědělství. Teď jsme průmyslovou kulturou. Co je teď v našem vizuálním světě? Myslím, že jsem tam z 80%. Pamatuji si, že když jsem byl na univerzitě, byla tam umělecká výstava pořádaná studenty a jeden student tam z legrace dal malé pódium a na něj položil svůj tác s jídlem, dal k tomu malý nápis Sobotní jídelní tác nebo tak nějak. Udělal to jako vtípek a všichni si mysleli, že je to zábavné. Zní to ale trochu tak, jako kdyby to, co udělal, bylo uměním. Myslím, že právě díky tomu to bylo vtipné, protože je to tomu tak blízko. A do určité míry když někdo vzal jídelní tác, správně ho nasvítil, dal ho na pódium, aby mohl být prohlížen, a napsal k němu celý popisek, skutečně jsem ten tác pak viděl jinak. Je to podobná myšlenka. Je to obyčejná věc, kterou používáte každý den. Co bys o tom řekl ty? Byl to vtípek, nebo to bylo umění? Já si myslím, že to byl vtípek, ale zároveň je to blízko velmi významnému umění, které bylo v tom století vytvořeno dřívě. Mohl to udělat díky svolení Marcela Duchampa. Warhol měl vlastně podobné svolení v tom smyslu, aby se nesoustředil na vytváření něčeho, aby se nesoustředil na práci štětce, aby se nesoustředil na kompozici, aby se nesoustředil na barvu, ale aby se místo toho zaměřil na vytváření nápadů. A důvodem, proč se bavíme o Warholovi nebo Duchampovi nebo kterémkoli z těchto lidí je to, že, jak jsi řekl, není to tak, že by udělali něco hlubokého z technického pohledu. Marketingové oddělení Campbelových polévek už samo udělalo něco stejně hlubokého. Je to spíše o tom, že oni byli lidmi, kteří se podívali na svět z jiného úhlu a upozornili na to. Myslím, že to je pravda. Warhol vědomě směřuje, klade si stejné otázky, jako ten vtipálek na tvé škole. Ptá se: "může být toto uměním?" A vlastně posouvá hranice. Na chvilku se na tu malbu podívejte pořádně. Je to jedna z posledních maleb, které udělal. Vymezil kaligrafii Campbellových polévek, udělal odraz na vrchní straně plechovky, ale pak přestal a řekl: „Nechci malovat lilie.“ Vidíte ty lilie, ty malé lilie dole. „Nechci je malovat.“ Nechal si udělat malé gumové razítko, které je mělo, a umístil je tam mechanicky. Co to pro umělce znamená, když řekne: tohle se mi nechce malovat? Prostě najdu mechanický postup, který to zjednoduší. Warhol dělá něco, co je podle mě důležité, co odráží způsob, jakým vyrábíme, jakým vytváříme náš svět. Zamyslete se nad věcmi, kterými se obklopujeme. Skoro všechny byly udělané v továrně. Skoro nic na světě už není jedinečné. Není to svět, který bychom normálně považovali za krásný. Občas mám pocit, a oprav mě, pokud se mýlím, že padlo rozhodnutí, že Warhol byl zajímavý nebo vynikající a lidé pak interpretují jeho věci tak, aby odůvodnili jeho výjimečnost. Jako podívejte, on použil tisk místo toho, aby to nakreslil, což ukazuje, že odrážel tu průmyslovou... Ale potom kdyby to udělal opačným způsobem, kdyby to nakreslil ručně nebo pomocí svého lokte nebo prstu nebo tak nějak, lidé by řekli: „No není to úžasné, normálně by taková věc byla vytištěná strojem, ale on to teď udělal ručně.“ Nakolik si myslíš, že je toto ten případ? Nebo jsem jenom cynický? Ne, myslím si, že určitá míra cynismu má svůj význam a že svým způsobem to, o čem se skutečně bavíme je: Co to znamená být avantgardním umělcem? Co to znamená změnit jazyk umění a pokusit se najít cestu, jak může umění navazovat kontakt s naší historickou dobou nějakým přímým a autentickým způsobem? Možná je pro mě jednoduché toto říct, protože si pamatuji, jak jsem se na to díval, když jsem byl v 5. třídě ve výtvarce, Andy Warhol a to všechno. Teď se to skoro ani nezdá až tak jedinečné. Ale v roce 1962 byl Warhol výjimečný protože skutečně posunul hranice v tom, jak lidé přemýšleli. Myslím, že Warhol v roce 1962 hledal tématiku, která byla zcela mimo rámec toho, co bychom mohli považovat za krásné umění. Jeden z jeho současníků, Roy Lichtenstien, byl požádán o definici pop artu. Řekl na to: „Hledali jsme tématiku, která byla tak opovrženíhodná, tak nízká, že by nikdo nemohl věřit tomu, že to je umění.“ Myslím, že máš pravdu, když se teď na to podíváme, je to součástí naší vizuální kultury do takové míry, že to hned přijímáme. Ale je skutečně zajímavé představit si, jak to bylo šokující a radikální. To je fascinující. Zdá se, že to má velký potenciál. Je to pseudoumění vytvořené pro jiné účely, pro reklamní účely, ale když si na to trochu posvítíme, stejným způsobem, jako jsme to udělali tady, překročí to v tvé hlavě hranici umění? Myslím že, jak jsi to už zmínil, kdyby to někdo dělal teď, působilo by to neoriginálně. A myslím, že to je pravda, podtrhuje to, jak je teď v naší kultuře obtížné najít způsoby, jak nás přimět podívat se na svět jinak. Ano, je to fascinující. (hudba)