Umění 20. století
Přihlásit se
Umění 20. století (5/62) · 4:15

Picasso, The Reservoir, Horta de Ebro, 1909 olejomalba na plátně, 24-1/8 x 20-1/8" (MoMA)

Navazuje na 1800-1907 Průmyslová revoluce.
Nacházíme se ve čtvrtém patře Muzea moderního umění, díváme se na malbu Pabla Picassa z roku 1909, z léta roku 1909 nazvanou Horta de Ebro. Je to jeden z Picassových zlomových raných kubistických obrazů. Již teď vypadá velmi kubisticky. Myslím tím, že už teď vypadá jako radikální odklon od Cézanna, ale tohle je dva roky po Avignonských slečnách, takže už vykročil tím směrem. Ano. Toto je jedna z maleb, které až ztělesňuje název hnutí. Kubismus, protože to opravdu vypadá jako malé kostky. Jsou tu historické posloupnosti, po té, co namaloval Avignonské slečny, tak Braque začíná opravdu zkoumat dílo Cézanna. Picassova odezva následovala Braqua. A ocitá se na jihu Španělska ve velmi vyprahlém prostředí a opravdu může nasát tu atmosféru. Díváme se na jezírko v kopci, je tam trocha vody, nasbíraná dole, na dně, ano a vlastně tam dokonce můžeme vidět odraz na hladině. Samozřejmě, co většina lidí na tomto obraze shledává zajímavé, je jeho snaha táhnout a tlačit perspektivu. Takže se někdy díváme na vršek věcí, na strany věcí, ze spodu a shora, jakobychom pohybovali a posouvali náš pohled do strany. Ano, takže objekty se stanou plastickými, poddajnými, jsou tvarovány našim pohybem skrz prostor a skrz čas. Ale jsou také všechny spojeny mezi sebou. To, že Picasso a Cézanne před ním také začali proplétat tyto různé roviny podle barvy, takže něco co je hnědé se mění v něco jiného, co je hnědé, jako je tam jiný tvar, kterým je vršek domu, který se pohne na stranu toho domu. Takže je tam opravdu jakási ztráta oddělení různých forem v prostoru. Stávají se syntetickou jednotou a on vlastně usiluje o něco jiného, což, já myslím, tomu dále odolává. Když se podíváte na stíny a odrazy, téměř se stávají objekty a prostorem samy o sobě, spíše než pouze jakýsi druh optického jevu. Co tím myslíš? Když se podíváš, například, na některé z dveřních otvorů uprostřed plátna, můžeš vidět, že jsou tam stíny, odrazy které vrhají a že je to v některých směrech téměř tak pevné, jako ty samotné objekty, které mají za cíl vytvářet tyto optické jevy, mám pravdu? Takže je to téměř vyrovnávání objektu a vizuálna. A povrchu? Více než povrchu, objekut a pocitu vizuálního jevu, něco, co je čistým pohledem a nehmatatelné, se stane na plátně budovou. Možná je to způsob, kterým začínáme vidět Avignonské slečny, jsou to ty pevné mezery mezi jednotlivými postavami. Ano, přesně, tak. OK. Další věc, která mi přišla tak srandovní, jako když jsi řekl, že toto je vesnice, bylo, že jsem si představila sluneční světlo v krajině a tady, podle mě, vůbec není tento dojem. Ne, není, máš pravdu. Je to srandovní, že tu bylo světlo. Myslím, světlo je jasně ta záležitost, která tu buduje formu, máš tu stín, máš tu světelné plochy, že? Ale vlastně tady není jasný směr světla. A taky to má co dělat se subjektivním zážitkem jedné strany, jak se jeden pohybuje skrz. Ten způsob, jakým je vrháno světlo, či jakým je vrhán stín a pak, co je vlastně z přírody? Ano a další věc, která na mě působí je ten způsob, kterým jsi na příklad mluvil o těch dveřích. Ten uprostřed opravdu vypadá jako vstup do někam. Ale vlevo od něj je tam něco jiného, co vypadá j ako dveře, co rovněž vrhá stín, ale je to tah štětcem a téměř to vypadá jako pozitivní forma v popředí budovy. A nyní je to rovněž stopa štětce. Správně. Takže to je neustálé narušení způsobu, kterým je forma tvořena. Takže tu nejde pouze o umělecké vyjádření formy, není to pouze pozorování formy, je to vlastně také druh tohoto vtipně vybočujícího procesu vyjádření formy. Je to velmi uvědomělé, velmi moderním způsobem. To určitě je. (hudba)
video