Henri Matisse, Přepych, klid a potěšení, 1904 olej na plátně, 37 x 46 palců (Museé d'Orsay, Paris) Hovoří: Dr. Beth Harris a Dr. Steven Zucker

Jsme v Muzeu Orsay a díváme se na velmi raný a významný obraz Henriho Matisse nazvaný Přepych, klid a potěšení. Název a námět pochází z Baudelairovy básně. Jde o velmi tajuplný obraz a myslím, že bychom měli vysvětlit, kde vznikl. Autor ho namaloval během svého letního výletu na pobřeží, kam se vydal s Paulem Signacem, jedním z vynikajících post-impresionistických malířů, pointilistou. Jasně zde můžete vidět vliv tohoto uměleckého směru a také vliv Seurata a Signaca. Tady však nejde o pointilismus. Malíř používá ty krátké tahy štětcem, kdy jsou barvy jasně odděleny. Používá je ale způsobem, kdy jakoby nerozuměl nebo ho nezajímaly optické účinky, které zajímaly Signaca. Tady jsou barvy mnohem ostřejší, jasnější a více syté a jsou použity velmi nepřirozeně - ne tak, jak zajímaly Seurata, coby prostředek pro zvýšení. Tady barvy jsou téměř urážkou smyslů. Je tu červená a fialová a oranžová... Je to výborné, protože následují rok se Matisse, a s ním řada dalších malířů, proslaví jako fauvisté, tedy "divoká zvěř". To je pravda. Protože používali barvy takovým radikálním a agresivním způsobem, byli prohlašováni za blázny. Jasně vidíte, že to začalo už tady. Ale tohle je obraz, který měl být svým způsobem klasický, nemělo na něm být nic agresivního. Je zde však určité napětí... Ano, je! Mezi vyjádřeným přepychem, klidem, určitou idylickou, klasickou minulostí a samozřejmě tou velmi širokou škálou barev. Dále je zde napětí mezi samotnými formami, které vypadají klasicky a zdůrazňují rovné linie. Tyto krásné, harmonické linie, uspořádání mezi figurami, by nám mohly připomenout umění Puvis de Chavannese nebo Cezannovy Koupající se ženy. Strukturovaný vztah forem a jejich kontrastu s touto divokou barvou vytváří tento nesmírně aktivovaný povrch, který vypadá, jakoby se malba měnila a byla neustále v pohybu. Vypadá to jako úplný opak klidu. Správně, a k tomu je to umělec, který je v tom celkovém toku, hledající cestu, snažící se porozumět tomu, co malba dokáže. Co si počít s touto neobvyklou svobodou, která je dostupná umělcům na začátku 20. st.? Přesně, myslím si, že umělci na konci 19. st. odkázali umělcům 20. st. tuto neuvěřitelnou svobodu v použití barev a v přemýšlení o malbě jako nezávislé jednotce a struktuře, která má své vlastní vnitřní uspořádání. Smysl subjektivity nitra umělce je důležitý. Člověk cítí, že je to moment přechodu. Tato malba sama o sobě je husarský kousek. Neuvěřitelně nádherná na pohled, i přes ty všechny vnitřní rozpory. (hudba)