Henri Matisse, Hodina klavíru, 1916 (Muzeum moderního umění) Komentář: Dr. Beth Harrisová and Dr. Steven Zucker

Nacházíme s v Muzeu moderního umění a díváme se na opravdu nádherný obraz od Henriho Matisse. Jmenuje se Hodina klavíru a je z roku 1916. Je to velké, strohé plátno. Je to jedno z Matissových pláten, které se nejvíce blíží Picassově tvorbě. Svou jednoduchostí a použitím linií připomíná kubismus. Někteří historici umění ho chápou jako Matissovu reakci na kubismus. Skutečně postrádá onu smyslnost mnoha jeho děl, takhle si většinou Matisse nepředstavujeme. Máš úplnou pravdu. Žádné smyslné boky a podobně... Jsou tam určité náznaky v těch arabeskách z tepaného železa, což je samozřejmě zábradlí. A to je v pořádku, neboť někteří historici umění vnímají to zábradlí jako zápis hudby, kterou hraje Pierre Matisse, malířův syn, sedící u klavíru. Takže u klavíru sedí Pierre Matisse a píše se rok 1916. Z Pierra Matisse se mimochodem stal uznávaný majitel galerie v New Yorku. Prodával, mimo jiné, i díla svého otce. Z malby máme pocit opravdové rovnováhy. Ty už jsi sice zmínila nedostatek smyslnosti, ale když se podíváš do spodního levého rohu na tu ženskou postavu dole vlevo, není to opravdová žena. Ne, je to socha, je tam namalovaná bronzová socha. Je to akt, s ladnými a smyslnými tvary a kontrastuje s postavou nahoře. Jako by to byli dva boxeři v ringu. Postava nahoře vypadá přísně, podobá se tomu metronomu, který je přímo pod ní. Ten je symbolem strnulosti, přísnosti a smyslu pro disciplínu a pořádek. Tak trochu se až zlověstně vznáší nad hlavou Pierra Matisse, nezdá se ti? Máš pravdu a navíc je namalovaná pomocí přímek, je úplným opakem té sochy na druhé straně. A ten metronom je v druhém rohu, ano, a každou chvíli přiklání k jedné z těch osob. Takže někteří historici tvrdí, že tento obraz vyjadřuje vztah mezi pořádkem a řádem na jedné straně a krásou na druhé. Mezi smyslností a disciplínou. A co ta jeho tvář? Proč myslíš, že má jen jedno oko? A proč je tak kubistická? To netuším. Asi to odráží ten metronom, ne? Určitě, a mám dojem, jakoby se tu snažil odstranit jeho tvář z reality. Matisse tu tedy chce využít některé přísně geometrické aspekty malby přímo na této postavě, takže už ji potom nevnímáme jako doslovné pojetí. Asi ano. A to nahoře vpravo, je to skutečně postava? Ne, protože tohle je uvnitř jeho domu v Issy, je to zeď, a ta žena, kterou vnímáme jako učitelku klavíru, je vlastně obraz ženy umístěný na vysoké stoličce. A i tento obraz patří do sbírek Muzea moderního umění. No, ano, takže je to vlastně alegorie. Tak trochu to je to, co to vypadá, že je, ale není to přesně ono. Matisse si tu pohrává s úrovněmi reality. To dělá často. Pierre se na nás dívá, jako by chtěl z obrazu utéct, vrhnout se do náruče té nahé ženy vlevo. Nebo možná jenom ven na světlo. Skoro jsou vidět poslední sluneční paprsky, dopadají na trávník a vytváří ten úžasný trojúhelník mezi okny. Je to celkem strohá alegorie toho, co to znamená tvořit umění. Když se tak dívám na Pierra, jako by tu zastupoval samotného Henriho Matissse. (piano)