Umění 20. století (53/62) · 8:30
Umělecká reprezentace a abstrakce: Pohled na Millaise a Newmana John Everett Millais, Ofélie, 1851-2 (Tate Britain) a Barnett Newman, Vir Heroicus Sublimus, 1950-51 (MoMA) Rozhovor Sala Khana, Beth Harrisové a Stevena Zuckera
Navazuje na
1800-1907 Průmyslová revoluce.
Můj nejoblíbenější obraz je Ofélie od Johna Everetta Millaise. Je to prerafaelitská malba. Co myslíš tím "prerafaelitská"? Prerafaelité byla skupina umělců v Anglii v 50.letech 19.století, vlastně vytvořili takový spolek v roce 1848 a jejich cílem bylo zpochybnit oficiální koncepty umění a nově redefinovat, jaké by měly být. Rafael byl renesanční umělec, který opravdu dělal věci přesně a velmi technicky. Rafael byl renesanční umělec, velmi vážený ve viktoriánské éře. Ale tehdy už byli všichni tak zvyklí na Rafaela a obrazy podobné Rafaelovým, tolik ho obdivovali, že se jeho styl stal tak trochu samotnou definicí umělecké malby. Prerafaelité říkali: "Chceme se vrátit zpět a dívat se na umění před Rafaelem, protože jsme se nechali pohltit samotnou definicí umění a ztratili jsme skutečné spojení s prostým pozorováním světa. Takže malovali přímo podle přírody, kterou pozorně sledovali. Opravdu se tím trefili do způsobu myšlení, o kterém jsme tady teď mluvili, jak si vážíme umění, které nějak oponuje institucím. A to já každopádně oceňuji. Tenhle obraz je zásadní tím, že je pořád esteticky hodnotný v tradičním smyslu a zároveň se na něj podíváš a řekneš si, no, tady rozhodně nechybí řemeslná zručnost. Nemůžu se prostě postavit před plátno a vytvořit něco takového. Jasně, ta malba je ohromně poutavá. Zvlášť takhle osobně je neuvěřitelně nádherná. Barvy jsou syté a tmavé, můžeš vidět, jak autor namaloval každou květinu, každé stéblo trávy, každý rákos. Takže ten pojem technické obratnosti... Myslím, že i výběr námětu je obdivuhodný, nádherný. Ano, objekt a způsob, jakým je namalovaný, jsou nádherné. a to, jak je namalovaný, prokazuje ohromnou řemeslnou zručnost. Tento obraz na mě působí na mnoha různých úrovních. Ten obraz lidi stimuloval, šlo o stěžejní umělecké dílo a je to nádherné a technicky rafinované. Co to máme tady napravo? To je obraz Vir Heroicus Sublimis od Barnetta Newmana. Tohle je ten druh klasiky, na kterou se lidé podívají a řeknou si: "Tak tohle vypadá pěkně, to by vypadalo dobře nad mou pohovkou," ale máme tu velký rozdíl, kdy by většina lidí koukla nalevo a řekla si "Páni, tohle je zásadní, vyzývavé a technicky úžasné," zatímco u obrazu napravo si řeknou "Hm, to bych zvládl taky." Ve skutečnosti ve všech těch pořadech, kde se přestavují domy a interiéry, někdo pořád říká, že tam potřebují nějaké umění a opravdu vytvářejí něco, co nevypadá moc odlišně od tohoto, a to v poměrně krátkém čase. Naprosto. Takže to vůbec není o řemeslné zručnosti. Ale to, co po mě Newman chce, je něco, čeho si při vnímání umění velmi vážím. Dělá to, že soustřeďuje mou pozornost. Za prvé, ten obraz je opravdu velký. Takže když jsi blízko, cítíš, jak tě pohlcuje. Cítíš, jako kdyby na tebe volal, takže tě jakoby přitahuje k sobě a ty přistoupíš opravdu blízko k němu a on se téměř stane tvým světem. Ta barva je opravdu intenzivní. Když u toho obrazu stojím, tak začnu vnímat tu barvu a její vliv, který na mě má, a způsob, kterým ve mně ty barvy evokují pocity. Řekl bych, že vzbuzuje emoce cynické, ale existují lidé, kteří se na to podívají a řeknou: "Tohle oceňuji, to je opravdu krása, červená s nějakými čárami. Ale mohl by to udělat i někdo jiný, nebo to někdo dělá zrovna teď" Takže to není ten důvod, co jsi právě popsala, že oceňuješ tu estetickou stránku a je to tak velké plátno a že to chápu, ale spíš jde o to, že on byl první, kdo... Ve skutečnosti je to mnohem komplikovanější, než to vypadá. Tak nás to do sebe vtahuje. Když se pak začneme dívat na ty linie, všimneme si, že vedou zvrchu dolů, že je vytvářel různými způsoby, že mají různé vlastnosti. Tyhle věci je těžké popsat slovně, když se na tu reprodukci díváme. Vtahuje nás dovnitř a já jsem se přistihla, že vnímám způsobem, který pro mě v běžném světě není normální. Já to opravdu dokážu nejlépe ocenit v tu danou chvíli v muzeu, kdy jsem vytržená z každodenního světa, kde mě rozptyluje a obklopuje milion různých věcí, kterých si jinak sotva všimnu, a kdy se po mě chce, abych se opravdu na něco zrakem soustředila. Pro mě to má vlastně podobný význam, nikdy jsem to plátno osobně neviděl, ale nějak si ho dokážu představit ve větším formátu, zvlášť když k němu přijdete blízko a vidíte tady ten detail. Zdá se, že je tu zásadní rozpor mezi, chci říct, že obě díla jsou esteticky podmanivá a zajímavá. Myslím, že obraz nalevo můžete vzít napříč kulturami v opravdu kterémkoli historickém období a vždycky by se mu dostalo nějakého uznání. Zatímco u obraz napravo by zároveň zaznívalo: "no to je zajímavý způsob, jak vymalovat stěnu" nebo něco takového, ale nezařadili by je do stejné kategorie. Dává to smysl? Myslím, že dává. Máme tady opravdu rozkol. Ten obraz nalevo je zásadním způsobem součástí historie umění a týká se reprezentace a znázornění. Myslím, že tady vpravo se díváme na zásadní průlom. Obraz nalevo byl zásadním průlomem své doby, prerafaelitské myšlenky. Byl to nějaký zlom ve stylu, ale nenarážel tak úplně na otázku "co je umění?" To je pravda. Je to čistá abstrakce. Barnett Newman byl abstraktní expresionista. Patřil do skupiny umělců, která o malbě přemýšlela velmi odlišnými způsoby. Nastolili otázku, jestli umění musí nebo nemusí být něčím jiným, než čím je. Jinými slovy, když se podíváte na Ofélii, uvidíte tuto ženu, která se topí, která je ponořená v tomhle potoce a je nádherná. Ale svým způsobem je to lež. Je to směs barev na plátně, která se snaží představovat něco, co není. Je to klam, je to iluze. Obraz napravo říká, "Můžeme být věrní materiální podstatě našeho umění a pořád vytvářet něco, co má hloubku?" Pomyslete na chvíli na hudbu. V hudbě nepotřebujeme ke znázornění krajiny symfonii. Mohla by, a některé symfonie to opravdu dokáží, ale hudba je brána taková, jaká je. Nebo lidský hlas, to je pravda. Ale hudbu posuzujeme podle jejích vlastních kritérií. Hudba je o tónech, o rytmu, o vlastní interní logice. Taková malba nikdy nebyla. A ve skutečnosti bys mohl říct, že nás Millais odvádí od těch věcí, o kterých mluví Steven. Odvádí nás k barvě, k tvaru, k liniím. K obrazu samotnému. Ano, Newman to svým způsobem koncentruje. Dívej se na to, nenech se rozptylovat všemi těmi dalšími věcmi. Jasně, nesnažím se o scénu ze Shakespeara. Ale může to být tak hluboké, tak emocionálně silné? Umělec tu říká, že plátno je dvojrozměrné; vytvořím něco, co se přinejmenším na první pohled zdá být úplně ploché. Ale pak, podívejte se na tyhle linie. Jakým způsobem zaujímají prostor? Vytváří iluzi prostoru? Beth před chvilkou zmínila že linie vedou svrchu dolů, takže vlastně měří velikost plátna a tím pádem deklamují jeho dvojrozměrnost. Odstíny a hustota jsou ale zároveň rozdílné. Ustupují nebo naopak vyčnívají. Takže mi dovolte otázku: ustupuje jedna z těch linií, nebo ta druhá vystupuje? Je to zajímavé, je to tak, že obraz má tento v jádru primitivní rozměr a vy začnete chápat... Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Správně, to, co vidíte nalevo, je lež. Snaží se být něčím, čím není. Zatímco napravo, to je v celém slova smyslu obraz. Obraz je to, co se snažíte vidět. Nesnaží se být televizí pro zbytek reality. Takže obraz napravo představuje jistý druh elementární pravdy, která završuje 2.000 let umělecké reprezentace Nebo zřejmě i déle, pokud to bereme od jeskynních maleb, že? Rozhodně. Dalo by se říct 38.000 let tradice. Není to radikální? Odvážné? Není to hrdinské? (hudba)
0:00
8:30