Umění 20. století
Přihlásit se
Umění 20. století (8/62) · 4:21

Alexej von Jawlensky, Mladá žena v klobouku s květy, 1910 olej na lepence (Albertina, Vídeň)

Navazuje na 1800-1907 Průmyslová revoluce.
Jsme ve vídeňské Albertině a díváme se na brilantní obraz Alexandra Jawlenského Mladá žena v klobouku s květy. Říkáš brilantní, máš jistě na mysli malbu a motiv obrazu, ale i jeho barvu. Myslím, že neznám radikálněji namalovaný a kolorovaný obraz. Oranžová je naprosto zářivá. Jedná se o krajní expresionismus. Jawlensky byl Rus, studoval u Ilji Repina, jednoho z předních ruských umělců sklonku století a později se vzdává přísného naturalismu ve prospěch expresivity, vycházející z Matissova fauvismu. Obraz připomíná práce Kandinského, který byl po mnoho let Jawlenského blízkým přítelem. Vidíme vysokou radikalitu malířského provedení, která jistě pramení v umění Gauguinově a van Goghově. Jawlensky byl součástí uměleckého proudu konce 19. a počátku 20. století. U ruského malíře jako je Jawlensky jde o velmi důležité téma. Zatímco Gauguin hledal onen původní, přirozený a panenský ráz života na venkově, např. v Bretani a nejslavněji později v oblasti Jižních moří, Rusové se často obraceli k lidovému umění, ruským ikonám a prostým dobovým tištěným plakátům. Hledali v nich upřímnost a opravdovost zobrazení. V obraze je také stopa primitivismu. Ačkoli figura má jistý nádech kultivovanosti a je zobrazením městského typu, má nádherný klobouk s květinami, krásný vějíř, který si drží velmi plaše u obličeje, je v ní i cosi primitivistického - ve tmavých obrysech, abstrakci zobrazení a smyslu pro geometrii. Nyní se dostáváme přímo do jádra obrazu, k silnému konfliktu mezi předmětem, ten je skromný, téměř tichý, žena se na nás nedívá přímo, zdůrazněné jsou její řasy, kouzlo vysoké elegance, vějíř a klobouk. Vše je však namalováno divoce a energickým způsobem. V obraze je cítit výraz 20. století a modernismu v krajní podobě. Podle mne se oba aspekty téměř střídají, někdy se na obraz dívám a vidím postavu, její nádherné řasy a jemný obličej s drobnými červenými rty a jindy se vše mění a spatřuji hrubé černé obrysy obrazu a malířova gesta, kterými je vytvořil. Je v nich cosi velmi syrového. Ano, syrového, pronikavého a krásně se na to dívá. A je zde také příjemná harmonie barev, ačkoli jsou pestré, drží pohromadě. Jsou v absolutním protikladu k barvám, které bychom očekávali. Žena má například zeleno žlutý obličej. Ano, a přesto to působí velmi přirozeně a není to nijak na první pohled znát. V obraze je cosi nádherně umělého, jako by jeho světlo nebylo teplým světlem slunce ale elektrickým světlem moderní doby. Obraz není namalován na plátně ani na papíře, je na lepence. Díky tomu má také sytou hnědou barvu, která prostupuje pod tahy umělcova štětce. To mi připomíná některé z prací Toulouse-Lautreca, které vznikly koncem19. století. I jeho přitahovala umělost světla v kavárnách a na pódiích. Podobně i Degas zobrazoval své baletky nasvícené světlem na jevišti. I zde vnímáme tento pocit umělosti barvy světla i formy zobrazení samotného. Obojí je součástí tohoto okamžiku z počátku 20. století. Je vyjádřený hluboce emocionálně a expresivně. (hudba)
video